Když píšu básně…
Ve svém dnešním příspěvku Vám přináším pár svých básní. Třeba Vás osvěží stejně jako šálek ranní, odpolední či večerní kávy…
Hyacinty už voní z parků
Hyacinty už voní z parků
a já ti vplétám do náramků
celé trsy pampelišek
jsi moje touha spadlá z výšek
bleděmodré oblohy
a já ti sypu pod nohy
okvětní lístky tulipánů
a na polštáři tě něžně k ránu
zlíbám jak slunce v bezvětří
jsi moje víla
a na těch se láskou
nešetří
Láska z papíru
Za okny mírně poprchává
otáčím v knize tentýž list
na stolku jemně voní káva
nauč mě ve své duši číst
Slova se pletou a bouře sílí
veď moji ruku, tak uč mě číst
už jenom vteřinu, jen pouhou chvíli
a zůstane ze mě bílý list
Srdce básníka
Ach, jak velké je srdce básníka!
Každý den pro jinou ženu hoří
do časů dávných ve snech utíká
co spálil, chtěl by znovu prožít
Opona padá, rudé slunce hasne
Villonovy verše bijí na poplach
tak se ještě jednou, dvakrát spasme
než se naše těla promilují v prach
Pro zahřátí
Tak zase bílé jsou louky i ulice
a není co v básni by nebylo psáno
lampy dnes zažehly na světel tisíce
lesknou se ve sněhu jak naše ráno
Polibek od tebe chvěje se na tváři
v pokoji pomalu zamrzá strach
že ještě naposled v očích ti zazáří
oheň, jež zakrátko změní se v prach
Ještě mi na chvíli zavoníš v dlaních
jak první květy v předjaří
není to láska a není to lhaní
jenom ten oheň už nezáří
Lásce nadoraz
Tvé jemné vlasy voní po malinách
když ranní slunce běhá po trávě
jsem pořád stejná a přece trochu jiná
a možná že ti o tom budu vyprávět
Kreslíc prstem po tvých nahých zádech
zpola rozpuštěné letokruhy něhy
počítej se mnou – nádech, výdech, nádech
proč jen se obzor najednou zdá bledý?
Posbírám maliny na svém holém břiše
a nechám slunce vysušit náš čas
neříkej nic, co nechtěla bych slyšet
zas jednou lásce jsme byli nadoraz
Múzou potrhaná samota
Krajinou smutná píseň zní
obloha máčí se dočerna
chladno a teskno je podél zdí
a v oknech láska dotěrná
Za závěsy a za mříží
padají slova, vázy, ženy
kdo silný byl, se poníží
a životem dál unavený
Se srdcem na sto západů
hledá, co by dal mu svět
a děkujíc mu za radu:
necítit, nežít, nevidět
Padáme všichni do vězení
s nápisem „bylo a už není“
život dál kolem klokotá
a múzou potrhaná je samota
Jak voní máma
Vidíš?
To pivoňky se rozsypaly kolem domu
a maminčiny sukně už tu nevoní
mateřídouškou a levandulí k tomu
když věšívala prádlo v kruhu jabloní
Něco však přece zůstalo tu po ní
chodské talíře a kuchyň milovaná
tady ji cítím, to tady je mi drahá
když její písmo luštím z papíru
Z receptů všech pak zavoní mi máma
v sukních tak hladkých jako z kašmíru
Slova
Když slunce svítí, máš vlasy stříbrné
tehdy tě čítávám, čítávám pohledem
káva ti na stolku pomalu vychládá
řekni mi, dědečku, jakýs byl zamlada
I stará lípa k tobě se uklání
poledne na vršku v kostele vyzvání
a venku u branky štěká už třetí pes
řekni mi, dědečku, kdepak jsi právě dnes
Když vůně domova vznáší se nad krajem
duši mám z olova, dál tebe neznaje
loudám se cestičkou, cestičkou paměti
a stále nemám nejmenší ponětí
Proč touha poznání mrtvá je u dětí
proč stačí úsměvy a silná objetí
káva mi na stolku pomalu vychládá
a sám teď vzpomínám, kým jsem byl zamlada
V pokoji zhasly svíčky
V pokoji zhasly svíčky
šlo se spát
s poslední znělkou ztlumených
nočních zpráv
venku začalo sněžit
do černých šatů noci
v pokoji je krásně teplo
a v duši zvláštní pocit
sníh sem tam vběhne
okny k nám
všude venku to bliká
i zahrada je dneska tak
zvláštně unavená a tichá
vločky se lepí do větví
a mně je tak smutně krásně
ještě mi chvilku povídej
a já zas budu moct psát básně
∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼
Pokud se Vám má poezie líbí, ráda Vás přivítám na svých FB stránkách Digitimes.
