Stébla trávy Walta Whitmana – proroka moderní americké poezie
Uběhlo dlouhých 125 let od úmrtí velkého básníka Walta Whitmana, jednoho ze zakladatelů moderní americké poezie. Walt Whitman odešel, ale zanechal na světě básně, které nadále žijí v mnohých z nás.
Walt Whitman zemřel roku 1892. Dopřejme mu dnešní vzpomínku a vzdejme mu společně hold za to, že udal poezii docela nový směr, který mnohé z nás nepřestává pohlcovat (nejen) v dílech americké Beat generation.
Poslíček, tiskařský učeň, venkovský učitel, redaktor, kritik, psanec… Tím vším byl Walt Whitman, jeden ze zakladatelů moderní americké poezie. Prokopal se k ní na cestě k civilismu, určil jí témata na poli moderního života, civilizace, Whitman se snažil dát kráse a pravdivosti zcela nový rozměr. Ve své jediné básnické sbírce Stébla trávy to dokázal. Až si ji přečtete, nebudete věřit, že ji psal někdo, kdo se narodil tak dávno, kdo ještě stihl bojovat proti otroctví, někdo, kdo dobrovolně ošetřoval zraněné za války Severu proti Jihu. Z té knihy čiší současnost, vnímání života, který se vlastně nikdy nezměnil, který jde s námi nebo proti nám – podle toho, jak zrovna zafouká vítr. Vítr opírající se do stébel trávy…
Možná právě tohle pojetí oproštěné od jakýchkoliv nemoderních, strnulých struktur zvedlo budoucí Beat generation
ze židle. Na stránkách mezi řádky básní můžete vizionářsky shledat její budoucí tváře – od Jacka Kerouaca až po Allena Ginsberga. Ty dva a ty ostatní mezi nimi si Walt Whitman získal a ukázal jim novou cestu. On tušil, že se poezie změní. Že se osvobodí. Předurčil, že vyvstane nová skupina básníků, kteří nahradí náboženství. Podle Walta je to totiž právě básník, kdo vidí nejdál a jehož víra je nejpevnější. A dodal, že: „Tento nový básník, nyní lidský kněz, neuzná za vhodné obhajovat nesmrtelnost nebo Boha nebo dokonalost věcí nebo znamenitou krásu a skutečnost duše. Povstanou v Americe a najdou odezvu ze všech ostatních koutů Země“.
Komu tahle vize nahrává? Příchodu Allena Ginsberga? Kdo ví. Každopádně při svých veřejných předčítání Kvílení by se postavě Whitmanova vysněného, předurčeného básníka nové doby podobal asi nejvíce.
Sbírka Stébla trávy vynesla Walta Whitmana na vrchol, stal se inspirací pro celou řadu amerických básníků. Ale nejen těch, dostal se až k našemu S. K. Neumannovi. Ovlivnil jej především nově použitý Whitmanův volný verš. Ten do té doby neměl obdoby. Ale bylo načase oprostit poezii od řádu, který by autorovy myšlenky příliš svazoval. Pryč, za hranice, za pravidelné verše, ke svobodě, k pravdě, od přetvářky, od vyumělkovanosti – v tom stylu pak pokračuje i Beat generation. Walt Whitman se ve svém díle obrací i k tématům, mezi která patří: demokracie, rovnost lidských ras, humanismus, rovnost všech lidí. Zpočátku byla Whitmanova sbírka přijata s nepochopením, ale brzy si lidé zvykli a oblíbili si tuto novou rebelantskou poezii. Ze které se dají místy vytušit i autorovy homosexuální či bisexuální sklony.
Walt Whitman prodělal v roce 1873 mrtvici, která ho upoutala na lůžko. Zemřel roku 1892. Jeho poezie a poselství však zůstanou naživu. Už napořád.
Já přirozený
(Stébla trávy)
Já přirozený, Příroda,
Milující den, stoupající slunce, přítel, s kterým jsem šťasten,
Paže mého přítele volně visící přes rameno,
Stráň bílá květy horského jeřábu,
Táž za pozdního podzimu, odstíny červené, žluti, hnědi, purpuru a světlé i temné zeleně,
Hustý povlak trávy, zvěř a ptáci, osamělý neupravený břeh, planá jablka, oblázky,
Krásné odkapávající úlomky, nedbalý seznam jedné věci
za druhou, jak jsem je k sobě náhodně přivolával nebo na ně myslil,
Skutečné obrazy (neboť co nazýváme básněmi, jsou pouze obrazy),
Básně noční osamělosti a lidí, jako jsem já,
Ta báseň plaše skloněná a neviditelná, kterou stále nosím u sebe a kterou nosí u sebe všichni muži
(Vězte jednou provždy, prohlašuji to úmyslně, kdekoli jsou muži jako já, tam jsou naše mužné, číhající mužské básně),
Myšlenky lásky, šťáva lásky, vůně lásky, povolnost lásky, úponky lásky a stoupající míza,
Paže a ruce lásky, rty lásky, falický palec lásky, prsa lásky, břicha přitisknutá a slepená láskou,
Země ryzí lásky, život, který je životem teprve po lásce,
Tělo mé lásky, tělo ženy, kterou miluji, tělo muže, tělo země,
Něžné předpolední vánky vanoucí z jihozápadu,
Nebo snad s tebou na lodi, plující po moři, či na pobřeží moře nebo na poklidném ostrově,
Mohl dovolit, abys přitiskl své rty na moje ústa
V dlouhém kamarádském polibku nebo tak, jak líbá novomanžel,
Protože já jsem novomanžel a já jsem kamarád.
Nebo, chceš-li, zastrč mě pod svůj šat,
Abych slyšel tlukot tvého srdce nebo spočinul na tvém boku,
Nes mne, až půjdeš dál po souši nebo přes moře,
Neboť pouhý tvůj dotek mi postačí a bude ze všeho nejlepší,
A dotýkaje se tě, chtěl bych tiše spát a být věčně nesen.
Ale když tato stébla zkoumají, kdo jsi, je v tom nebezpečí,
Protože nepochopíš tato stébla ani mne,
Zprvu ti unikne, oč v nich jde, pak ti to unikne ještě víc, a jistě ti unikne, kdo jsem já,
I když si budeš myslet, žes mě už nepochybně poznal, hle!
Vidíš už teď, že jsem ti unikl.
Neboť tuto knihu jsem nenapsal kvůli tomu, co jsem do ní uložil,
A čtením si ji neosvojíš,
Jako mne neznají ti, kdo mě obdivují a chlubnými slovy mě chválí,
A uchazeči o mou lásku (mimo pouhou hrstku přinejlepším) nedosáhnou vítězství,
Jako ani moje básně nezpůsobí jenom dobro, ale způsobí zrovna tolik zla, možná víc,
Protože všechno je zbytečné, nedojde-li k tomu, cos možná mnohokrát tušil, ale neuhodl, a co já naznačil,
A tak mě nech být a jdi svou cestou.
∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼
(WHITMAN, Walt. Stébla trávy. Odeon, 1969, s. 668)
Pro další články či soutěže o knihy sledujte mé FB stránky DigiTimes.
