„Starý prasák“ Charles Bukowski a jeho Ženský
Také v této knize Charlese Bukowského je jako obvykle hodně nevázaného sexu, alkoholu a ženských jmen. Ale tak málo lásky, že je až pochopitelné, proč k tomu všemu dochází. I tak by se dalo definovat hlavní téma Bukowského knihy Ženský.
Proč se Bukowského nepříliš vzdálené alter-ego v osobě Henriho Chinaskiho vrhne po každé dívčí sukni a do každého obchodu s alkoholem? V mládí zkrátka nedostával tolik lásky, kolik si přál, a tak na stará kolena musí hledat její zbytky v cizích pokojích, postelích a tvářích. Všechna ta donekonečna se opakující ženská jména, vzpomínky a připomínající telefonáty, všechny ty dopisy fanynek roztoužených z Chinaskiho právě dočtených knih, všechna ta krásná těla a tak různorodé duše, to všechno Chinaskimu nedá spát. Narozdíl od jeho svědomí.
Bukowského hrdina je stejný jako Bukowski sám. Jeho život je jedna velká kocovina. Jakoby ho neustálé až mechanické pití a milování zbavovalo strachu ze života, jaký by vedl, kdyby byl jedním z nás. S odporem k lidem se oprošťuje a vymezuje a vymyká. Čím je na své okolí sprostější, tím víc je obdivován a paradoxně i milován. Nechápe to. Je starý a ošklivý, ale je skvělý spisovatel a milenec. Jako lákadlo to úplně postačí. Navíc, když svou hrdost
neustále posiluje skutečností, že se z obyčejného pošťáka stal spisovatelem, který se svým psaním uživí.
Celá kniha Ženský je takovým přisprostlým deníčkem jednoho „starého prasáka“, jak bývá Charles Bukowski svým publikem nazýván. Je mozaikou starých a nových jmen, prchavých příznaků lásky, žárlivosti, marnosti, zoufání… Beček piva, proleželých matrací, hysterických scén a ranních kocovin. Bukowského psaní je jako zoufalý výkřik do tváře marnosti lidského života; života bez lásky, kterou je třeba si nahrazovat ženskou starostlivostí, péčí, snahou a oddaností, ale především pozorováním a odhalováním krás ženského těla, které se zdá být nevyčerpatelné.
Sám autor skrytý za hlavní postavu osvětluje v knize své důvody k tak horlivému střídání žen. Píše, že jej fascinuje, jak je každá z nich jiná, jak se každá z nich odlišuje svými pohyby při chůzi, při sexu… Svýma očima, svými rty, svým způsobem líbání, svou ztřeštěností, odvahou a láskou. Tím, jak se snaží ovlivnit svět kolem sebe. Fascinuje ho jejich originalita, jejich vlastní neopakovatelná osobnost. Předně ale jejich ženské rysy a umění, jak prodat svou krásu i průměrnost.
Po tomto kolotoči zábavy a hry s ženskými těly i city se v závěru knihy ukazuje (pro jejího pisatele) velmi překvapující myšlenka. Myšlenka, kterou probudilo dosud dřímající svědomí. Je Henri Chinaski dobrý člověk, nebo jej jeho sprosté jednání se ženami navždy zatratí? A co by se nám, čtenářům, dostalo do rukou ze spisovatelské dílny Charlese Bukowského, kdyby nepsal, jak je mu vlastní? A kdyby neprožíval a nejednal, jak právě chce?
Nejspíš by ta puritánská část z nás vůbec nebyla ochuzena o „zpité zápisky jednoho prasáka“, ale zcela určitě by se jí zastesklo po té velké myšlence, kterou Bukowského psaní vždy tak otevřeně sděluje, a která dokáže zahýbat i našimi životy, ve kterých se čas od času stáváme jedním z Bukowského hrdinů.
„Položil jsem sluchátko. Pomyslel jsem na Sáru. Jenže se Sárou jsme nebyli manželé. Mám přece svoje práva. Jsem spisovatel. Starý chlípník. Mezilidské vztahy stejně nefungují. Jedině první dva týdny mají určitý spád, pak už účastníci ztrácejí zájem. Odpadávají masky a odhalují se pravé povahy: úleťáci, imbecilové, dementi, pomstychtivci, sadisté, zabijáci. Moderní společnost dala vzniknout novému druhu a lidi se pasou jeden na druhém. Je to souboj na život a na smrt – v žumpě.“
∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼
(BUKOWSKI, Charles: Ženský. Argo, 2013, s. 302)
Foto: Pinterest.com
Pro další články či soutěže o knihy sledujte mé FB stránky DigiTimes.
