Rajaa Alsanea: Děvčata z Rijádu aneb Deník Bridget Jonesové po arabsku

Zapomeňte už konečně na fenomén „zlých arabských knih“ typu A zemřeš ukamenováním, Upálená zaživa! Arabský svět si nezaslouží nesmyvatelnou nálepku světa, co se dusí. Sevřen tradicemi, nepřiměřenými zákazy, mravnostní policií či policií vlastního srdce. Celá Saúdská Arábie dýchá. A čím víc se nadechne, tím blíž má ke štěstí. Tedy alespoň v naší knize. Právě ze Saúdské Arábie pochází autorka naší tak trochu drzé knihy. Bylo jí ihned jasné, že píše zakázané dílo. Že pomocí pravidelných e-mailů s jednotlivými díly svého upřímného příběhu otevírá své domovské společnosti něco, co mělo zůstat skryto.

Ve svých dvaceti letech se Rajaa Alsanea rozhodla udělat první významný krok proto, aby po něm následovaly další. Aby se ženy nestyděly za své pocity, za své bláznivé lásky, za svou cestu proti proudu ve chvílích, kdy cítily, že se začínají topit. Rajaa těmto všem muslimským ženám podala ruku a nám, těm „jiným“, nastavila dlaň se svou rebelantskou knihou. A když přijmete její nabídku, začtete se jedním dechem do jejího příběhu a budete obdivovat ženu, která se vzepřela tradicím, aby je z části detabuizovala před mnohými neznalci, ale také aby dala celému světu najevo, že žádný boj se nevzdává.

Sadím, Gamrah, Lamís a Michelle – Děvčata z Rijádu

V jejím nelehkém úkolu jí navíc pomáhají přítelkyně, jaké by pohledal. Úžasné ve své stálosti, upřímnosti, podpoře a ryzím přátelství. Vznášející se na vlnách bláznivého štěstí i zoufalé ve svém smutku. Poznejte jejich svět a hned po prvních stránkách jejich života začnete věřit, že je vlastně jen jeden. A možná je to tak dobře. Zjistíte, že muži v arabských zemích nejsou zas tak odlišní, možná se kolikrát stejně jako já podivíte jejich natolik známým reakcím.

Deník Bridget Jonesové po arabsku

Nečekejte román o čtyřech děvčatech v hidžábu, který představuje evropským čtenářům život sevřený v tradici, nečekejte ani vyprávění o ženách bez vlastního úsudku, bez síly bojovat o své cíle. Nakonec si totiž přečtete román o ženách vědomých si svých kvalit – svého vzhledu, svého vzdělání, svého umění zacházet počestně, ale i svobodomyslně s muži, kteří je mnohdy srážejí na kolena stejně jako evropské ženy.

Až se budete pročítat stránkami tohoto „Deníku Bridget Jonesové“ po arabsku, neotráví vás výkřik utlačované Arabky domáhající se tak ženských práv, kdepak! Pročtete se čtyřmi životy tak lehce a s humorem, že vám několikrát přeběhne úsměv po tváři. A pokud jste už, jak jsem psala, ty dva zdánlivě odlišné světy, na mé doporučení nespojili v jeden, bude se vám zdát, že se procházíte po tom svém. Možná vám totiž srdeční eskapády našich odvážných děvčat připomenou ty vaše, i když si asi stejně nakonec oddechnete, že ten „náš“ svět už naštěstí nějakou tu morální tradici do velké míry vykořenil. Ale možná je to tak dobře. Možná o to více oceníte, že Sadím, Gamrah, Lamís a Michelle bojují, dokud vystačí s dechem proto, aby byly šťastné. Proto, aby nikdo nemanipuloval jejich životem a proto, aby dokázaly, že jsou silné a mnohdy i daleko silnější než kdejaký muž. A pak se přistihnete, že jim fandíte v jejich boji, že hltáte stránku za stránkou, a že se vžíváte do vztahů líčených v knize tak, jako by se odehrávaly ve vašem světě. A tak vám říkám znovu, že ten svět je jenom jeden…

Ukázka z knihy:

„Walíd se jí vyptával na studium, na hlavní obor, který si zvolila, a na plány do budoucna. Zajímal se také, co dělá ve volném čase, a přes nejrůznější témata směřoval k otázce, která nápadníky obvykle zajímá nejvíce. Řada dívek se jí bojí a pokládá za nevhodné, aby se jich někdo na něco takového ptal. Ta otázka zní: Umíš vařit?“

„V jednom z vzácných dnů, kdy byli oba doma, se Rašíd po dlouhém přemlouvání uvolil, že ji vezme do kina. Než v sále usedli, překvapila ho tím, že si sundala plášť i hidžáb. Byl to pro ni rozhodující okamžik. Plaše se usmála a snažila se číst jeho myšlenky. Chvíli ji upřeně pozoroval a pak zabručel. „Nevypadáš o nic líp. Radši si to všechno zase obleč.“

Z přátelských rad pro seznamování se po chatu:

„Na té fotce uvidíš jeden ze dvou následujících typů. Buďto klasického týpka – chlapíka za stolem v moderní kanceláři, v ruce pero Montblanc a se saúdskou vlajkou za zády. Nebo chlapa, který se ze sebe snaží dělat beduína z televizních seriálů: Sedí ve staroarabském stylu na podlaze s hlavou zabalenou do šimagu s loktem ležérně opřeným o koleno a vypadá, jako kdyby měl vzápětí vyrazit s karavanou. Jediné, co mu chybí k dokonalosti, je sokol na rameni.“

A závěrem:

„Můj příběh se pomalu chýlí ke konci, ale mé přítelkyně jsou dál svícemi, které zažehuje a spaluje sám život. Mé přítelkyně tají jako vosk a hoří láskou, kterou rozdávají. Moji milí čtenáři, vezmu vás za ruku a povedu vás na naši pravidelnou týdenní procházku, která je provoněna vůní těch krásných, zoufale blikajících svící. Chci, abyste se nadechli jejich vůně. Přeji si, abyste do svých dlaní zachytili pár kapek vosku, okusili jejich horkost a pochopili jejich bolest, kterou mé přítelkyně musely prožít. Chci, abyste ucítili oheň, který je spaluje.

            Posílám polibek všem svícím, které byly zažehnuty a roztály, aby osvítily cestu ostatním. Díky nim budou cesty nově příchozích o něco méně tmavé, bude na nich o něco méně překážek a o něco více svobody.“

(ALSANEA, Rajaa: Děvčata z Rijádu. Praha: Metafora, 2008, s. 296 stran)