Nesmrtelná Čtyřverší Omara Chajjáma – o lásce, víně a rouhání
Díky nakladatelství Dar Ibn Rushd se k nám dostává knížka s červenou obálkou a půvabným kaligrafickým nápisem se jménem autora a jeho nesmrtelného díla.
Omar Chajjám, plným a správným jménem Ghijásoddín Abolfath Omar ebne Ebráhím al-Chajjámí, je známý především jako vynikající matematik, filosof a astronom. Zatímco si jej Východ jako učence (zejména jako matematika nejvyšší úrovně) vážil odjakživa, Západ s ním byl takto obeznámen až v pol. 16. století. Zatímco se Omar Chajjám soustředil zejména na vědecké bádání, jeho duše básníka zůstávala téměř skryta. Východu ji vlastně odkryla až sama Evropa. Postupem času tak osobnost Omara Chajjáma předčila nejznámější perské básníky, jakými jsou Háfiz, Firdausí či Nizámí. Možná je to tím, že Chajjámova Rubácijját působí tak velkolepým a nadčasovým dojmem, že se až vyskytly domněnky o spornosti autorství celého tohoto poetického souboru. Pozoruhodná je v něm také jistá rozpolcenost, která by rovněž mohla odkazovat na sepsání několika autory. Který z básníků však není rozpolcený a v řadě témat si neodporuje?
Čtyřverší Omara Chajjáma jsou možná svým dílem slavná i díky tomu, že vznikla z pera jakoby (s trochou nadsázky) jen tak mimochodem.
Je až fascinující, kolik vědění obsáhl Omar Chajjám ve svém širokém záběru. Ovládal učení Koránu a jeho přilehlých nauk (včetně exegeze), vlastní mu byla dokonalá znalost arabské gramatiky a poezie, byl vzdělán v právních vědách, ve filosofii, matematice, fyzice, chemii, astrologii a v neposlední řadě i v lékařství. Měl tedy naprosto výjimečné vzdělání. Považoval se navíc za žáka Avicenny, čímž se jeho ortodoxii dostalo působivého odstínu řecké filosofie po něm zděděné.
Na poli matematiky a hvězdářství byl navíc Omar Chajjám natolik proslulým, že si jej roku 1074 spolu s dalšími pozval vezír Nizámulmulk z důvodu nutné reformy kalendáře a sestavení astronomických tabulek do hvězdárny v Marvu.
Velkou ztrátou je, že Omar Chajjám byl na slovo skoupý, jak co se týče ústního sdělování svých vědomostí, tak pokud jde o vlastní publikační činnost. Proto nám také jeho život připomíná spíš hrst dílků než dokonalou mozaiku.
Z mlhoviny starých časů však vystupují především dvě zásadní díla. Prvním je Chajjámova Algebra, která byla roku 1851 vydána ve francouzském překladu zásluhou Franze Woepckeho. Tímto činem se svět seznámil s jedním z nejdůležitějších děl v dějinách matematiky vůbec. Přesto ale kniha poněkud zapadla. Snad to bylo právě díky neočekávané slávě Chajjámových Čtyřverší, která Západ neskutečně nadchla. Edward Fitzgerald je sice přebásnil stylem více než volným, ale „zřejmě tak kouzelným a západnímu vkusu tak vyhovujícím, že neslýchaná vlna nadšení zachvátila Anglii a Ameriku, a konečně celou Evropu“.
Omar Chajjám nesbíral svá čtyřverší do uceleného souboru, toho se chopili až jeho ctitelé a žáci, případně pak další generace. Přičemž jeho perská čtyřverší nemají vzoru ani obdoby v arabském písemnictví. Stopu pak nenalézáme ani ve starších fázích íránské literatury. Nepatrnou podobnost můžeme shledat snad leda u čtyřverší turecké lidové poezie.
Pokud jde o Chajjámovo dílo samotné, je možné jej chápat ve třech ideových výkladech, tedy v tom pravověrném, mystickém a filosoficko-racionalistickém. Přičemž se všechny nutně musí opírat o alegorii. Jak Rypka, jeden z našich nejvýznamnějších překladatelů Čtyřverší a odborník na perskou klasickou literaturu, o tomto rozpolceném pohledu na Omara Chajjáma ve své předmluvě píše:
„První prameny jej líčí jako zbožného muslima a súfího, který měl přátele a žáky téhož zaměření, ale za sto let už nechybí nepříznivých poznámek. Súfijové prý zpívají jeho čtyřverší, obracejí je do mystiky, ale vnitřní smysl veršů je vlastně jako „hadi, kteří usilují uštknout svatý zákon“. Čím více houstne pod vlivem Ghazálího obecná nepřízeň k filosofii, tím více se jeví filosof jako nevěřící, tím nebezpečnějším se musí stávat myšlenky Chajjámovy.“
Nic z toho však nebrání uchopení Chajjámova čtyřverší jako díla nadčasového, jemného i provokativního, z kterého si mnohé vezmou lidé topící se v materialistickém světě a toužící po skutečných radostech života. Stěžejním heslem celé té červené knížky plné lásky a vína (v rovněž alegorickém smyslu slova) je totiž známý citát Carpe diem či Nunc vino pellite curas („Nyní zažeňme starosti vínem“). V celém tomto Chajjámově díle jsou tak tematicky příbuzná čtyřverší, která s menšími či většími obměnami nesou převážně jeden a ten samý význam, totiž – opíjet se krásami života z plna hrdla, dokud nás nezkosí smrt. Představa smrti, nestálosti a nenávratnosti života, to jsou hlavní ingredience Chajjámových básní, kterým sekunduje pomíjivost krásy, radosti, moci a slávy. Autorovo čtyřverší je také věčným tázáním se na to, odkud jsme přišli a kam odcházíme. Pozoruhodný je rovněž opakující se motiv koloběhu stvoření a vedle něj i vzývání jakéhosi „osobního boha“, kterého člověk „prosí za odpuštění hříchů, ale zároveň mu sám také odpouští jeho zla“. Nejen díky tomuto motivu, ale také díky lásce k vínu (které může být prostou asociací k životu), řada Chajjámových veršů nepostrádá kuráž – obzvláště na prostředí, ve kterém vznikla.
Omar Chajjám se narodil zřejmě roku 1048 v Níšápúru, kdysi kvetoucím centru kulturního života oblasti Chorásán, kde také roku 1131 umírá (ačkoliv se řada zdrojů v oblasti datace v obou případech značně liší). Zemřel sešlostí věkem a po ruce měl Avicennovu knihu Aš-šifá´ (Uzdravení).
„Roku 112 dlí jeho žák, znamenitý Nizámí Arúzí, společně s ním v Balchu. Snad to byla ze strany Chajjámovy jen dočasná návštěva přátel. Přes veškeré choutky dvora nemiloval astrologii a nevěřil v ni, jestliže předpovídal počasí, opíral se zřejmě o meteorologická pozorování. Tentokráte však v Balehu jako by jej zachvátilo jasnovidectví: „Můj hrob – praví – bude na místě, kde severní vánek bude každého roku sypat květy na můj hrob.“
Když Nizámí Arúzí zavítal roku 1136 do Níšápúru, bylo tomu již 14 let, co jeho vzácný učitel zemřel. Ukázali mu jeho hrob u zdi zahrady, přímo potopený pod samými květy. Nizámí Arúzí si vzpomněl na mistrova slova a zaslzel.“
Čtyřverší slavného vědce a básníka Omara Chajjáma můžeme číst především díky již zmíněnému Janu Rypkovi, který je pro nás objevil a přeložil. Jejich přebásnění se však už nedožil. Po jeho smrti se této náročné práce hodné básníka ujal Vilém Závada. Ten dodal nakladatelství Československý spisovatel 288 přebásněných čtyřverší, jejichž vydání pak ostudně zmenšilo Rypkovy zásluhy. Až nyní tedy můžete v rukou držet knihu Chajjámových čtyřverší v moderním překladu Rypkovy žačky Evy Štolbové, v níž se ideálně snoubí postava překladatelky i básnířky. Nechybí zde ani velmi působivá Rypkova předmluva a v druhé části knihy pak další přebásnění z pera jiných obdivovatelů Omara Chajjáma. Sami si tak můžete srovnat některé z básní a zjistit, který jejich styl je vám nejbližší.
S koloběhem života Omara Chajjáma i jeho díla jsme už více či méně obeznámeni, takže nezbývá než se blíže ponořit do koloběhu přírody – věčného rození a umírání ve slavné Chajjámově sbírce Čtyřverší. Věřte, že úplně nejlépe se čte se sklenkou vína, ze které jakoby pomalu ukapával život sám…
„Když oblak tulipánům vláhu přináší,
číš vína budiž cíl tvůj nejdražší:
ta zeleň, na níž dnes tvé oko spočívá,
už zítra z tvého prachu vyraší.“
~~~
„Chceš zítřek na věky mít pronajat?
Radši hleď srdci všecku radost přát!
Pij víno v svitu luny, zítra její svit
nás možná nenajde, ač stejně bude plát.“
~~~
„Den, dva, tři… a už života máš půl –
rozvál jej vítr ve stepích a vodou uplynul.
Mne nikdy nezarmoutí dvojí den:
ten, který nenastal, a ten, jenž pominul.“
~~~
„Hle vánek růžím pocuchal sukýnku neposednou,
že šťastným slavíkům z té krásy líčka blednou.
Pij víno v stínu růží! Růže mnohokrát
do hlíny zas se vrátí, my však jenom jednou.“
~~~
„Příchod a odchod, z nějž jsme plní zmatku –
to kruh je bez konce a bez začátku;
o pravém smyslu věcí nikdo nezná ani řádku;
odkud to jdem, a kam vracíme se vkrátku.“
~~~
„Už jitro nese rosu tulipánům v dlani,
a nad fialkou na louce se sklání –
však já mám zalíbení v poupěti,
jež kolem dokola svou křehkou krásu brání.“
~~~
„Jen kousek chleba stačí po ránu,
stehýnko z jehněte a víno do džbánu,
s líčkem jak tulipán si sednout v koutku sadu –
a mám se líp než deset sultánů!“
~~~
„Ne kvůli chudobě, z níž nevím kudy kam, nechci pít,
ne kvůli opilství a pomluvám nechci pít,
pro radost srdce pil jsem dřív –
a od těch dob, co tebe v srdci mám, nechci pít!“
~~~
„V nás radosti je zdroj, i žalu, který tryská tiše;
v nás základ práva, někdy bezpráví však spíše;
jsme dokonalí a jsme slabí, v nás nízkost je i výše –
zrcadlo, které chytá rez… Džamova slavná číše.“
~~~
„Já všecky vědy, knížek na tisíc
jsem louskal sedmdesát let a ještě víc,
nic nezůstalo pro mne tajemstvím –
a nakonec jen vím, že nevím zase nic.“
~~~
„Tak protiklad v nás divný časem vznik:
půl srdce Koránu, půl číši vzdává dík.
A žije mnohý z nás pod nebem tyrkysovým,
jsa napůl muslim, napůl bezbožník.“
~~~
„Až noha smrti zašlape mě v hlínu země
a ruka smrti jako ptáka oškube mě,
pak z mého prachu udělejte džbán –
snad vůně vína život vzkřísí ve mně!“
~~~
„Růže a zeleň lučin vábí do objetí –
za týden zase zvadne, jak čas letí…
Pij víno, trhej růže! Než se naděješ,
růže se změní v prach, a tráva v pouhé smetí.“
~~~
„Od nebes dočkáš se jen neštěstí a běd,
a jediného přítele ti nedá svět.
Sám sobě věrný zůstaň, přítomné žij chvíli,
a nedívej se zpátky, nedívej se vpřed!“
~~~
„Že krásný vyrostl jsem – to je bez všech otázek,
že vzrůst jak cypřiš mám, tvář jako květ, mi mnohý řek.
To nikdo neví však, v tom domku radovánek z hlíny
nač věčný Malíř maloval ten hezký obrázek.“
Zde se pak nabízí srovnání s jiným přebásněním téhož textu (Josef Štýbrt):
„Ač krásný tvar a lepý zjev mi dán,
jak cypřiš tělo, tvář jak tulipán,
přec nevím, proč jsem pro ten bídný svět
svým božským malířem byl malován.“
~~~
„Nic nemáš v rukou, nikde žádná jistota,
v nadějích, v pochybách už ztratil jsi kus života –
všechno nech být, jen pohár z dlaně nepouštěj:
ať střízliv jsi či opilý – vždy na konci je temnota.“
~~~
„Kde pěvci? Víno? Číš chci, šťávu rév!
To blaží, pít hned z rána hroznů krev.
Mně nejmilejší v světě trojí zjev:
má hlava zpitá, milenka a zpěv.“
~~~
„Oh, v zbožnost, vědu zanech naděje!
Vlas přítelkyně hladit lépe je
a krve z révy v číš lít krůpěje
dřív, nežli čas krev tvoji proleje.“
~~~
„Jsme loutky, nebesa tahají za drátek.
To není jinotaj, to je spíš poznatek.
Párkrát si zahrajem na scéně života,
do bedny nicoty zas půjdem nazpátek.“
~~~
„Jen závrať z kruhu nebes – víc nám neskýtá
laterna magica ta barvitá;
slunce je svíce, svět je lampión,
a my? Pár siluet jen na stínidle prokmitá.“
~~~
„Nebe ti nedá nic, jen hoře přidá
a každý dar svůj s loupeží hned střídá –
ach, kdyby nezrození znali osud náš!
Ani by na svět nechtěli, kde taková je bída.“
~~~
„Tři věci moudrosti jsou podstata:
mlčení lepší nade všechna slova ta,
z všech jídel, která jsou, je nejlíp nejíst,
nad družnosti, jež jsou, nejlepší samota.“
~~~
„V tom kruhu nebes, který spíná oblohu i hrob,
nepozná nikdo začátek či konec dob
a nepoví ti také žádný filosof,
odkud jsme přišli a kam zajdem, beze stop.“
~~~
„Jaký užitek mělo nebe z mého příchodu?
A jakou ztrátu utrpělo po mém odchodu?
Od nikoho jsem dosud neslyšel,
proč jsem přišel sem a proč zase jdu.“
~~~
„Jak dlouho otročíš vlastnímu Nic? Už dosti!
I záhad bytí – Nebytí se zprosti –
Pij víno! Život, který smrt má v zápětí,
lépe je strávit ve spánku či v opilosti.
∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼
(CHAJJÁM, Omar. Rubácijját. Praha: Dar Ibn Rushd, 2001, s. 154)
Pro další články či soutěže o knižní novinky sledujte mé FB stránky DigiTimes.
