Kufr z pískovce – rozdivočelá poezie Jaroslava Kovandy
Díky nakladatelství Kniha Zlín se můžeme začíst do svérázných veršů Jaroslava Kovandy, básníka, prozaika, publicisty, sochaře a dlouholetého redaktora básnického časopisu Psí víno. Pokud máte rádi poněkud experimentální poezii plnou pozoruhodných obrazů, myšlenkových útěků, dávno zapomenutých slov i zvláštních novotvarů, třeba si ve sbírce Kufr z pískovce přijdete na své.
Básnická sbírka Kufr z pískovce představuje čtenářům průřez básníkovou tvorbou od poloviny 70. let minulého století až po současnost. Kovandova poezie je divoká a nespoutaná, běhá od myšlenky k myšlence, hraje si se starými i nově narozenými slovy, je plná všemožných pachů, výsměchu i vzdoru. Je naturalistická, dýchá z ní příroda i pachuť města a špinavých vlaků. Špinavých od člověka. Je to volná asociační poezie, která ujíždí střemhlav na venkov i do vzdálených velkých měst. Míchá v sobě politiku, známé básníky a nebojí se ani Krista. Nepokouší se o rýmy a pravidelnou rytmiku, spíš si z klasiky občas dělá legraci.
Sbírka Jaroslava Kovandy není čtení pro každého. A jen těžko si z ní něco pro sebe vezmou čtenáři poezie odkojení Seifertem či Skácelem. Také milovníci veršů Beat generation se v ní jen těžko budou hledat. Její hra se slovy a nářečími si vyšlapává v poezii docela jinou cestu, která tu není jen tak pro kdekoho. Kovandova poezie je odrazem Psího vína – divoká a svá, moderní a bez pravidel. Přesto z ní vystupují jasné a hluboké myšlenky ve zvláštní formě a podání. Z některých básní na vás dýchnou staré časy, moudrost, odvaha a cit. Jiné ve vás možná zanechají jen zmatek prapodivných slov. Jistě však ve vás poezie Jaroslava Kovandy zanechá úžas z takové hry, pro kterou jakoby byl český jazyk stvořen…
Ve tmě a za sklem
Dnes ráno jsem procházel
riminskou tržnicí
sépie ležely na pultech
jak přibližní básníci
řezníci s úsměvem od loje
kladli mně na srdce obojek
havelok z prasete sedmerým masem plněný
i bezmasou žvýkačku
všechno tam dávali
miláčku
všechno musíš okusit
až se uzdravíš
i do bílé obrazárny na via Gambalunga zajdem
na zdech a pod sklem
tam visí andělským knírkem malované řízy
krajíce krajin v tom ondulovaném ovzduší
i výkřiky dosud nezrozených Venuší
možná tam najdem
ve tmě a za sklem
+++
Tak blízko nebe
tak blízko Sanssouci
sachsenhausenská brána
jako klíště tě sevřela
v náručí
zde kosti žily hlavně pro mýdlo
pro potěchu ze svádění zn. Mengele?
…všude to ostnaté povříslo…
jestlipak si někdy vzpomeneš
na nadpodlažní vlasy
Csillagové Anny
na reklamy z mládí
na dny šedivé jak kyt…
na umělý med
na dřevěné podrážky
na sirénu po bombardování
která z krytů vyměšuje lid?…
Ve stínu betonového monstra
stálo několik polonahých mladíků
kteří vlasci masírovali vodu
nikdy bys nevěřil
jak rychle jsou vosy schopny
vyžrat mrtvé rybce břicho
zachytils do náruče noviny letící kolem
usedl do stínu pod opuštěný beton
a pozoroval mladíky
jak vlasci masírují vodu
v novinách psali
že mezi nejužívanějšími deseti slovy na internetu
umístilo se na první příčce slovo sex
a na desáté práce
šels od toho betonového zbytku po pláži snad hodinu
a z té únavné cesty v písku
pamatuješ si už jen suchý pohlavek
který od vychovatele chytila
asi dvacetiletá mongoloidní dívka
za to že jí do moře uplaval kyblík
Na tak dlouhé cestě
a zejména když poprchá
musím se občas udělati
a lékař Čechov by určitě nebyl proti
technická zastávka
hle Autobusové nádraží Kuvšinovo
autobusy nikde jen sem tam hovno
a protože Slovan nerad močí sám
slyším z řady za budovou:
A kdekoli můžeš dej si k jídlu rybu
neboť ryba má takovou sílu proto
že byla na zemi už před potopou
takže není prokletá (Michail)
a Viktor Širokov se omlouvá za Rus
že jejich zem je jako ta slovensky ortuť
tak jako malé kuličky k velké rády přilnou
tak se i k Rossiji malé národy rády „přirtutí“
a Černohorec Miljutin
se mě ptá jestli znám první Mao Ce-tungův zákon:
Vždy když se postavíš k nějakému problému čelem
máš prdel vzadu
lebeda v dáli sletována je už
s jezerem Seligerem
naposledy se zasměj
na oběd k mnichům tam jedem
na daču
Cestou k jezeru Seliger
říkám Srbovi Goranovi
který sedí v autobusu hned za mnou
jeden svůj postarší bonmot:
2. července 1992 byla v Bělehradu taková tma
že jsem nerozeznal Srba od Chorvata
a když se ho ptám
jak on rozezná
aby mohl nenávidět
jak oddělí to svoje zrno od plev
co mu napoví ve tmě
aby mohl vinit
do týla mně jen hlesne:
instinkt
+++
A příští papež bude nejspíš z Afriky
z některé z nejchudších zemí světa
protože tam na oblasti mají asi jenom jednoho ateistu
vycpaného někde na zdi vedle relikvie předkožky
Ježíše Krista
a sbírky bazuk beztak…
Příští papež bude tedy nejspíš
odněkud z těch maria panno malarijních krajů
kde mají snad jen jednoho s Bohem rozvedeného
když ostatních 99,99 %
je hluboce chudých a tedy věřících
jak jsem dnes v novinách četl
Říká se o Williamovi S.
že jenom tu a tam vykostil Plútarcha
tu a tam do řeckých spodků vložil novou
blankversní gumu
a bylo drama
Říká se o Williamovi S.
že po Bohu toho stvořil nejvíc
Ale co Plútarchos
jenž stohy století jako by přehazoval z papyru na papyr
v tom krásném stylu kolik je potřeba surrealistů
na zašroubování žárovky dva
jeden drží žirafu a druhý lije hodiny z okna
v tom úžasném stylu
který nedává naději že by historie lekla…
snad jen když se Théseus vrací po zabití Mínotaura
z Kréty domů
jsou tu nějaké drobné
když tančí na Délu s mladíky slavnostní tanec
jenž svými obraty a průplety v určitém taktu znázorňoval
okliky a průchody v krví napitém Labyrintu
když tančil kolem oltáře
složeného ze samých levých rohů…
Seriál
V hospodě Na rožku
pod cedulí „RUM JE MLÉKO HRDINŮ“
sedí chlapi – na těsno hlavy
neboť zvenčí sem svítí prach –
neboť na opačném konci sálu
slam samoty nám léčí seriál
S kornoutem zmrzliny v podpaží
Laďa nasedá na kolo
jede do prdele ahoj
protože už ho viděl
U vody
Měl jsem v sobě nějakou tu slivovici…
mlha nad rybníkem bílek vysílala…
a Frantova žena si stěžovala do tmy
že jejich malý Fanošek nechce chodit
do biatlonu ani do náboženství
Že nebude mít fotku syna
s metrovou svící
tágem planoucím z lilií
hloupě jsem si pomyslil
A můj muž všimni si chová slepice
ve stylu každý pes jiná ves
jen tak se přepřáhlo uprostřed věty
A její muž František z ničeho nic do toho bílku odešel
a přinesl mně dvě vajíčka ještě teplá
jako vzkaz jako přátelský důkaz
jako upomínku na ty štěkny…
Pahrbek
Vagóny do dálek
vezou zeminu
cítit je tady rybinu
na písčité kose
Osika padá do vody
ještě že milujeme železniční závory
do tmy se dívat na Makovou horu
Vladimír Holan prý ve stáří
nebyl s to dokončit strofu
vykousnout z přírody plné slin
messa di voce Messalin
Ještě že návěstí na volno
i z myších děr je nám nevolno
ještě že vagóny do dálek
jako v prvouce
vezou ten slín…
∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼
(KOVANDA, Jaroslav. Kufr z pískovce. Zlín: Kniha Zlín, 2016, s. 139)
Pro další recenze, články a soutěže o knihy navštivte FB stránky DigiTimes.cz.