Jeepers Creepers Petra Beneše: Jazz mezi kapkami deště
Za okny Měšťanské besedy právě koncertoval sám déšť, a tak se tradiční (již sedmé) představení jazz & swing kapely Jeepers Creepers Petra Beneše přesunulo pod střechu.
Zatímco v sále cinkaly skleničky s vychlazeným Chardonnay a střídavě šuměl hovor těch, kteří se dlouho neviděli, jistý druh osvěžení přišel i přímo z pódia. Za bicími i u klavíru jste mohli spatřit nové tváře – Jaroslava Mináře a Františka Nedvěda. Kontrabas věrně střežil Daniel Eberle. Skleničky a úsměvy docinkaly a kapela v čele s ležérně oděným Petrem Benešem zahájila svůj výlet do éry jazzu a swingu známou písní I still get jealous od Louise Armstronga. Atmosféra tak byla uvolněná a letně laděná – však se také původně mělo zpívat a třeba i tančit v zahradě Měšťanské besedy.
Jakmile dozněly tóny první písně večera, s krátkou odmlkou se do sálu vlily tóny další. Té, která v podání Duke Ellingtona otevřela éru jazzu, písně s názvem It don´t mean a thing. A pak už jsme se
rychlejšími krůčky přesunuli přímo do Francie na vlnách eroticky laděné písně C´est si bon. A protože by nebylo Francie bez Edith Piaf, její slavná píseň La vie en rose následovala hned poté, v úchvatném provedení tradičně hostující Katky Martínkové. Stejně jako vloni po pár tónech písně ztichlo publikum a plně se zaposlouchalo do projevu tak silného hlasu úžasné barvy, který by jistě sklidil obdiv i u samotné Edith. Rázem jsme se všichni ocitli v samém srdci Paříže, ve starých dobrých časech kvalitní hudby, umění a opravdových talentů…
Po bouřlivém potlesku rozezněly sál tóny další písně, duetu Katky Martínkové a Petra Beneše, a nemohla chybět ani následující společně zazpívaná klasika Dream a little dream of me. Pak už se vážně začalo hrát od podlahy a některým už bylo určitě zatěžko jen sedět se skvěle rytmickou písní Takes two to tango, po které následovala další klasická píseň Mackie Messer. Zpomalilo se až s něžně romantickou Georgia on my mind, kterou působivě a jemně rozehrál náš nový klavírista. Spolu s dalšími písněmi jsme se zastavili až u té, která nám radí, že si život máme užívat. Řadě z nás se tak ihned vybavila muzikálová Lisa Minelli a její skvostná píseň plná života s názvem Life is a cabaret. Její poslední tóny ztišil potlesk a následovala přestávka, se kterou se jen těžko vracelo do současnosti.
Druhá část koncertu se rozjela s dalším rychlejším duetem Katky Martínkové a Petra Beneše, aby se pak zklidnila s klasikou známou z repertoáru Louise Armstronga, písní Blueberry Hill. Z romantického rozpoložení pak publikum rychle probrala svižná píseň Jeepers Creepers, která také dala jméno naší koncertující kapele.
Pak už ale přišel čas na představení očekávané novinky v programu, a to smíšeného pěveckého Tymákovského sboru Zůzizú, který si během chvilky svým nadšením a úžasným projevem získal celý sál. Své vystoupení uvedl ráznou lidovou písní, po které následovala píseň známá z repertoárů kapely Spirituál kvintet – Já se těším do nebe. Opravdovou perlou (nebo spíše sněhovou vločku) byla ale jimi zazpívaná píseň Zafúkané, kterou řada z vás může znát například v podání Hradišťanu. Se značně efektním doprovodem klavíru i kontrabasu následovaly i písně Aequarius z muzikálu Vlasy nebo vážně pozitivního songu Happy, který je známý díky Pharellu Williamsovi. Po obrovském 
potlesku, kterým publikum ocenilo nápaditost, živelnost a nadšení pro kvalitní muziku, se na pódiu vrátil Petr Beneš, aby spolu s paní ředitelkou Dětského domova v Trnové poděkoval všem zúčastněným za finanční příspěvky pro děti, které neměly v životě štěstí, a pro jejichž úsměvy se také tento koncert pořádal.
Dojetí střídalo dojetí… s tóny nádherné písně z klasického filmu Snídaně u Tiffanyho s Audrey Hepburn v hlavní roli. Moon river se rozlila sálem a všichni jsme se rázem ocitli někde u něžné i bláznivé Holly, která hledá v dešti kocoura a najde lásku…
Poté hned pokračujeme ve zběsilém rytmu Hit the road Jack, který střídá smířlivá a uklidňující píseň What a wonderful world. Následuje bouřlivý potlesk jako poděkování za krásný a zase něčím docela nový večer, a tak nám na oplátku přijde ještě vstříc klasicky svižný song Hello Dolly. A ještě Putinn´on the Ritz původně od Elly Fitzgerald, aby toho na rozloučenou nebylo málo.
Utichl potlesk i déšť, ale srdce návštěvníků koncertu bila nevyslovitelným nadšením z nových dojmů. Jazz a swing se na chvíli vynořily ze starých časů, aby nás ujistily, že na světě je pořád hodně krásy k žití…
(Foto: Satch.cz)
