Jan Těsnohlídek: Ada – aneb když básník píše román
Už po přečtení prvních několika odstavců románu Ada poznáte, že jej psal básník. Zkrátka někdo, kdo má cit pro slovní rošády, pro refrény usazené na tom správném místě, které podtrhují myšlenku a posouvají děj dál. Tato zvláštní slovní gradace pomáhá čtenáři odpíchnout se z místa, zakotvit v hluboké myšlence a směřovat dál. Až na samotný konec toho, co tím chtěl vlastně básník – ve své nové roli – říci.
Román Ada je psán cyklicky. Možná je to právě z důvodu již zažitého autorova poetického stylu, možná je to proto, že život je cyklický. Cyklicky je popsán život s Adou i bez Ady, její nálady, její nálady a nálady jejího partnera, do kterého se autor autobiograficky proměnil. Tak značně autobiograficky a neskrytě, jak to dělají právě básníci. Jsou upřímní a nestydí se za to. Naopak.
Dej do toho všechno
Ada je náladová, Ada pije a kouří. Ada má ráda ruch velkých měst. Ada už se nesnaží, protože když se snažila, nikdo se nesnažil pro ni. Ne až do konce. Možná by bylo lepší, kdyby se potkali dříve. Ale autor a zároveň vypravěč je rád, že se vůbec potkali. Je to totiž all in. Všechno nebo nic. A do té doby se může ještě snažit. Alespoň jeden z nich.
Jan Těsnohlídek zde jednoduchým, ale přesto zajímavým jazykem a stylem představuje každodenní život, který oběma hlavním hrdinům plyne stejně jako mnohým z nás. Dokud nás nenavštíví láska. Něco se změní, něco zůstane stejné. Jako nechtěný příliv vyplavou vzpomínky na všechny dávné i nedávné zkalené lásky.
Má cenu ještě bojovat? Má cenu se ještě snažit? Má, protože je to all in. Je to poslední náboj. Jde jen o to vymanit se z kruhu. Jen o to nastavit si přítomnost s nadějným nádechem budoucnosti. Nikdo už nechce vzpomínat. Žijeme příliš krátce a šancí je málo.
Vymaň se z kruhu
Na stránkách románu vám dojde, jaký život vlastně žijete. Možná, že hodně kouříte, hodně pijete… Možná že ale jen málo milujete. Objevuje se zde cesta, která se nabízí novému páru a nabádá ho, aby se vymanil z kruhu. Společně jde všechno mnohem snáz. Můžete dál kouřit, dál pít, ale můžete i hodně milovat. A když svá ústa spojíte polibkem, další vaše závislosti záhy odpadnou. Prostě zmizí.
Ukázka:
„Ada pije moc a zlobí se na mě. Říká, že chce bejt sama, že nechce vztah, že všichni kluci jsou
stejný. Ada se opakuje, pije a kouří, křičí a brečí a všechno to zase stejně bolí, taxík domů, ráno se Ada ptá, co mi říkala a říká, že ji to mrzí, a já věřím, že ji to mrzí. Říká, že dneska nebudeme tolik pít a kouřit, že je to špatný, že to takhle nejde, že na mě nechce bejt zlá, že si to nezasloužím, že bych ji měl radši nechat, najít si jinou holku, hezčí, mladší. Říkám Adě, že je všechno v pořádku, že jsem s ní, že ji miluju. Další ráno jako další začátek.“
„Ada se se mnou hádá a říká, že je unavená z toho, jak se se mnou pořád hádá, jak jí pořád píšu, že už toho má dost, že nechtěla žádnej vztah, že ji to omezuje, Ada zase mluví o svejch bejvalejch klukách, zase připomíná věci, co měla, a že jsem stejnej, jako všichni kluci, a já říkám, že mě chce zabít, že je to pořád dokola, je to pořád dokola, říkám Adě, ale všechno, co říkáme, není důležitý, moc jsme pili a moc kouřili a všechno, co říkáme, všechno, co řekneme, bude stejně znít jako výčitky, slova zbytečný a zlý.“
„Jaro přišlo tento víkend. Byl jsem u Ady v Krakově a bylo krásně. Chodili jsme po městě a byli zamilovaný, fotili jsme se před každým domem jako turisti, nakupovali a dávali si pusy a Ada říkala, že mě miluje, a já říkal Adě, že miluju ji, a pili jsme pivo a jedli a bylo to pěkný a samozřejmý, jako by všechny dny předtím byly jen čekáním na tyhle dny. Kdyby šlo žít jeden den pořád dokola, byla by to ta neděle a bylo by to bez váhání a vím, že bych toho nikdy nelitoval. Seděli jsme na zahrádce a kouřili. Ada se usmívala, mluvila o kytkách, který jí na zahradě kvetly minulý jaro, mluvila o kytkách, který zasadí letos, který letos zasadíme, a bylo pěkně a bylo teplo a my jsme byli spolu.“
„Říká se, že jsme i to, co jsme ztratili. Občas mi přijde, že spousta lidí jsou už jen to, co ztratili, že už všechno skončilo a nic nezačíná a snad oni ani nechtěj, aby něco začalo. Přál bych si, abysme mohli na všechno zapomenout a bejt prostě spolu. Tlustá čára za tím vším a novej začátek. Bez strachu, bez předsudků. Některý přání nejdou splnit.“
—————————————————————————————————————————————–
Líbí se vám tvorba Jana Těsnohlídka ml.? Zaujal vás jeho první román? Podělte se o své komentáře na FB stránkách DigiTimes.cz.
(TĚSNOHLÍDEK ml., Jan: Ada. Krucemburk, JT´s nakladatelství, 2012, s. 72)
