Dopis Franzovi
Píši Ti, Franzi,
protože se mi stýská. Čím více čtu Tvé knihy, tím více se chci dotýkat prstů, které hladily jejich archy papíru, a srdce, které se do nich vepsalo teplým černým inkoustem. Stejně dychtivě jako ve svém mládí pročítám a nenasytně hltám řádky Tvých děl, Tvých myšlenek, Tvého života. Hltám je očima i srdcem, tak moc jsi mě jimi okouzlil. Cítím Tě jejich prostřednictvím někdy tak blízko u sebe, ale nevidím Tě. Jak moc znamená pro lásku pohled z očí do očí! Jak moc dokáže člověk nenávidět, když nemůže být s tím, jehož srdce vlastní. Nenávidět Boha, že mě porodil do špatného století.
Čítávám stále dokola a se stejnou vášní Tvé dopisy, romány a životopisy z pera těch, kteří Tě pro mě přišli oživit. Čtu a závidím všem, kdo s Tebou kdy mohl být. Závidím Felici, že ses do ní zamiloval, závidím Doře, že mohla držet a laskat Tvé tváře v předvečer Tvé smrti. Závidím všem ženám, které prošly Tvým srdcem i Tvou postelí. Závidím Maxovi, Tvému příteli. Že byl s Tebou a znal Tě jak nikdo jiný. A vděčím mu za to, že Ti dával sílu kradenou od rodiny. Od Tvého otce, který Tě denodenně srážel na zem a házel Ti klacky pod nohy. A oceňuji, jak ses mu dokázal pomstít. Hrdě a bez podlých úmyslů, ty Tvoje Dopisy otci, to je vlna nezaslouženého odpuštění na jeho hlavu.
Zdáš se tak dokonalý, Franzi. A mně tak podobný! Chybíš mi. A chybí mi odpověď na to, zda kdybych tam místo Felice stála tehdy já, zda bych si Tě získala. Vším tím, co máme společné. Tou empatií, tou snahou postihnout každý detail a vytáhnout jej z hloubi duše, rozepsat své raněné a nikdy ne dost silné srdce po papíře, ale hlavně – snahou pochopit Tě, milovat Tě, nezatracovat Tvé dílo, které ony nechápaly. Odpovídám si na tu otázku dennodenně – a věř, že má odpověď není záporná. Cítím, já to vím, že kdybychom se my dva potkali, byl bys opravdu šťastný. A silný. A nemoc by si Tě nenašla. Brouzdali bychom nohama v listí tam, kam jsi rád jezdil nasávat čerstvý vzduch. Ale Ty bys nebyl nemocný, protože bys byl šťastný, protože bys byl se mnou, s někým, kdo Ti tolik rozumí. Já a moje láska by k Tobě žádnou nemoc nepustily. Tvoje zdraví by bylo silné a Tvoje psychika by byla silná. Od svého rutinního zaměstnání, které jsi neměl příliš rád, bys měl kam utéct – jako dosud k psacímu stolu, ale taky a nově – ke mně. A já bych oceňovala, jakým jsi perfektním úředníkem – i přes Tvou velkou averzi k té šedé práci, a taky bychom si spolu četli Tvá díla. Necítil by ses sám a nepochopen. Nepsal bys stovky dopisů tupě a do prázdna jako tehdy Felici. Ona Tě nepochopila, jen Tě citově využila – jako všechny ostatní.
Franzi, Ty víš, že v mém životě a mé nové době máš v mém srdci navždy své místo. A já tu stále za Tebe tak nějak bojuji. Víš, že mi třeba vadí, když Tě někdo zmíní jen Tvým příjmením? Nebo když někdo zcela nepovolaný kritizuje Tvé velké dílo? Nebo když někdo řekne, že jsi mrtvý? To poslední mě navíc ostře bodne do srdce. A teď řekni, odpověz, je tohle láska? Já cítím, že je, i když hodně, hodně bláznivá.
To jsem Ti všechno chtěla říct… A teď už půjdu, doba mě volá. A v Tvém příštím dopise – povídej mi o svém světě – a já Ti budu povídat o tom mém.
S láskou, J.
