Básník, rebel a vrah François Villon – odsouzen k oběšení
Bohém, vrah a poeta. Přímo ze Sorbonny do drsné náruče opilé Paříže!
Verše François Villona zná snad každý z nás. Snad každý také někdy „u pramene byl, a přesto žízní hynul“. Málokdo už však ví, že takový velký básník, který se mimo jiné zasloužil o vznik villonské balady a o vyvedení francouzské poezie ze zastaralých tenat tradice, byl i docela obyčejný vrah. Souboje a šarvátky vzniklé z přemíry alkoholu, z prchlivé povahy a z nenávisti k bohatým byly u François Villona na denním pořádku. Snad tušil, že se za něj výše postavení přátelé vždy postaví, snad chtěl spravedlnost vzít do svých rukou, snad za něj nevědomě jednal status umělce. Psal se rok 1455. Jeho obětí se stal kněz. Za motivem však stála láska k jisté ženě – prapůvod všech nerozvážných činů…
François Villon prchá z Paříže, svému osudu však neuteče. Odsuzuje se k trestu smrti oběšením za všechny dosavadní roztržky.
Františku, už tě nepotěší,
že Francouz jsi a ze vsi zdejší;
teď na krk oprátku ti věší;
ať pozná, oč je zadek těžší.
Ve vězení při čekání na smrt vzniká podstatná část Villonových Testamentů. Rozpadají se v nich jeho staré jistoty, láska k ženám se mu najednou zdá tak vzdálenou, vším prochází jen nekonečný a ironický výsměch… Určený je Villonovi, světu i době. Té, co jej nechala se na zemi válet spolu s ostatní chudinou, té, co mu do jedné ruky dala pohár vína a do druhé nůž. Aby pomstil nespravedlnost a svůj úděl chuďase a přehlíženého básníka. Aby se vykřičel z bídy, špíny a beznaděje na lepší svět.
I táže se král spoutaného:
„Proč ses stal lotrem, pirátem?“
Ten opáčí mu beze všeho:
„Proč spíláš mi, že lotr jsem?
Že brázdím moře tam a sem
jen v ubožáckém člunu malém?
Jak ty já vládnout lodím stem,
jak ty bych nazýván byl králem.
Nakonec se našemu velkému básníkovi sarkasmu dostalo milosti, Paříž však musí opustit na dlouhých deset let… Jako by se však po něm propadla zem, ani přesné datum jeho úmrtí neznáme.
Zůstává ale pro celý literární svět prvním moderním básníkem. Jeho novátorská čtyřstrofní balada se zalíbila nejen našemu Vítězslavu Nezvalovi, ale našla si své zastánce i v době moderní, když ji roku 2009 použil ve svém projektu Kudykam Michal Horáček.
Je mi tak líto mého mládí,
užíval jsem ho nad jiné,
a teď mi příchod stáří vadí.
Všecko tu bude, jen my ne.
Mládí tak rychle uplyne!
Jde pěšky? S vozem nebo s koněm?
Najednou zkrátka pomine
a památky už není po něm.
…
A já si dovolím doplnit: Po Villonovi však zůstane!
Vás, kartouze a celestýny,
buď modlářka, neb františkán,
buď pracant, nebo floutek líný,
buď slečinka a její kmán,
buď děvče jako marcipán,
či hejsek s pentlí na střevíci,
co shání frej u městských bran –
vás volám, odpusťte mi všici!
Vás, holky, nočních ulic stíny,
jimž ňadra zmáčkne každý pán,
vás, tuláky a děti špíny
i štváče s hubou dokořán,
pijan buď, zvyklý na karban,
buď bloud, co tančí po ulici,
i reky bez bázně a han –
vás volám, odpusťte mi všici!
Nikdy však vás, psů psovské syny,
co dali jste mi s vodou džbán
a krajíc plný plesniviny:
z vás nejsem strachy podělán,
pohnojil bych vás ze všech stran –
jenže tu dřepím na zadnici.
Bezbožně abych nerval chřtán:
vás volám, odpusťte mi všici!
Ti psi ať slíznou tisíc ran
v krvavé kaši pod palicí,
k pochoutce havranů a vran!
Vás volám, odpusťte mi všici!
(VILLON, François. Velká závěť. Praha: Tok, 2001, s.165)
Foto: biography.com
Pro další recenze a články navštivte FB stránky DigiTimes.cz.
