Turecký spisovatel Orhan Pamuk – ten, který nemlčel o arménské genocidě
Přítel Umberta Eca a nepřítel tureckého národa. Protože který národ by chtěl být pošpiněn krvavou minulostí z úst nějakého pisálka?
Turecký spisovatel Orhan Pamuk jednoho dne ve svém rozhovoru pro švýcarský Das Magazin řekl: „v Turecku bylo zabito milion Arménů a
třicet tisíc Kurdů, a já jsem jediný, kdo se o tom odvažuje mluvit.“
Co následovalo po této detabuizaci tématu, pro Turecko tak citlivého? Žaloba uvalená na spisovatele Orhana Pamuka ze strany rodin, jimž Kurdové zabili jejich příbuzné. Veřejné pálení Pamukových knih. Výzva k umlčení Orhana Pamuka.
Rozběhl se proces s odvážlivcem, který otevřel a nechal krvácet zdánlivě zahojenou národní ránu. Jeho výrok totiž narazil na (od té doby velmi diskutovaný) paragraf 301 trestního zákoníku. Ten zněl: „Veřejné hanobení turecké identity, republiky nebo Velkého shromáždění Turecka se trestá uvězněním na šest měsíců až tři roky.“
Soudní proces s Orhanem Pamukem se brzy na to dostal do kritického hledáčku Evropské unie, do jejíhož kruhu se Turecko už nějakou tu dobu snažilo dostat. Neuvědomovalo si však příliš, že hlavním bodem úspěchu mají být demokratické podmínky jeho obyvatel. A když byl Orhan Pamuk předvolán k soudu a obviněn z „hanobení turectví“, znamenalo to pro mnohé představitele EU jasný důkaz: buď Turecko do Evropy nepatří, anebo právě svoboda projevu a její možné uvolnění je jedním z kritérií, které jeho připravenost ukáže.
Turecko v roce 2008 ještě většinově o vstup do EU stálo, takže přijalo evropský diktát a povolilo otěže svobody slova v zemi, kde národní hrdost dusí odvážné projevy nežádoucích. Paragraf 301 byl (ač spíše kosmeticky) zmírněn a soud s Orhanem Pamukem a dalšími spisovateli ukončen.
Sám Orhan Pamuk ke svobodě projevu a konkrétně k vedení jeho procesu v Turecku řekl: „Žiji v zemi, která vzdává čest pašům, svatým a policistům při každé příležitosti, ale odmítá vážit si spisovatelů, pokud nestráví roky u soudu a ve vězení. Nemohu tedy říct, že bych byl překvapen, že je se mnou veden proces. Rozumím tomu, proč se přátelé smějí a říkají, že jsem alespoň „skutečný turecký spisovatel“. Tato slova podpírají i ta od jiného tureckého spisovatele, Yasara Kemala, který řekl, že „vězení je školou turecké literatury“.
S tím však nesouhlasilo mnoho zahraničních spisovatelů, kteří se na podporu Orhana Pamuka postavili. Byli to např.: Umberto Eco (jehož vliv je znát i v dílech samotného Orhana Pamuka, a který se k této inspiraci hrdě přiznává), dále stylově podobný Gabriel García Márquéz, Günter Grass či John Updike.
Je tedy dobře, že Orhan Pamuk řekl, co se stalo v roce 1915 osmanským Arménům. Je dobře, že nenechal tureckou historii a její vinu mlčet. Je dobře, že nepodpořil slova Adolfa Hitlera, který, když se chystal na Židy, řekl: „A kdo si dnes vzpomene na genocidu Arménů?“
Co říci závěrem? Asi to, že pokud nám chybí demokracie a svoboda projevu, neznamená to, že se s tím nutně musíme smířit ve formě ztišení svých negativních názorů. Nebýt Orhana Pamuka a jemu podobných, těžko by se Turecko, minimálně co se svobody slova týče, hnulo alespoň nepatrně vpřed ve své liberalizaci. A už je to takový historický úděl spisovatelů – bořit tabu, psát o historii své země, negativní stránky nevyjímaje. A s tím souvisí i nutnost si poté své dílo a názory v něm prezentované obhájit – kolikrát i za cenu vlastního bezpečí. Víme, že existuje „džihád zbraní“. Ale existuje i „džihád perem“. Vypadá sice neškodněji, ale má mnohem racionálnější předpoklady pro přežití.
Takže – nebát se a mluvit. To je jedna z mnoha výhod, které svoboda skrývá. Ale možná, že my, jež jí máme (oproti některým jiným zemím) dostatek, si její přítomnost právě proto málo uvědomujeme. Zatímco druzí, kteří ji nemají, nemohou si ji ani uvědomovat, a žijí tudíž v bludu národní hrdosti.
Buďme rádi za naši liberální společnost, za naši svobodu slova, za naši demokracii, která je však i u nás křehká víc než by se mohlo zdát… A těm ostatním můžeme přát, ať se dočkají času, kdy budou rovněž moci beze strachu vyjádřit svůj názor. A dobu, kdy se nebudou ohánět přílišným vlastenectvím tam, kde o nic nejde.
