Temný, vtipný i vášnivý Franz Kafka – v životopisné knize Nicholase Murraye
Osud Franze Kafky byl stejně mimořádný jako jeho představy – trýznivý neklidem, vymaňující se a utíkající vstříc jedinému cíli. Celý život bojoval s nepřekonatelnými překážkami – náročnou představou o umění, nemocí, pocitem osamělosti, prací v pojišťovně, napjatým a komplikovaným vztahem k otci, židovstvím, zoufalou snahou tvořit a odhodláním oženit se – neúspěšně. Nakonec jeho život ve čtyřiceti letech ukončila nemoc.
Tento životopis z pera Nicholase Murraye se pokouší o živý portrét spisovatele, jehož dílo zásadním způsobem ovlivnilo světovou moderní literaturu. Zabývá se do větší hloubky Kafkovým vleklým a nešťastným vztahem s Felicí Bauerovou, jíž nakonec v zoufalství opustil, stejně složitou známostí s vášnivou Milenou Jesenskou a posledními měsíci jeho života, které konečně šťastně v lásce (ale nešťastně v nemoci) prožíval s Dorou Diamantovou.
Celou knihou prostupuje Kafkův osudový vztah k Praze. Autor zkoumá text Kafkova díla s ohledem na jeho prožitky a
vrhá tak nové světlo na dílo mistra světové literatury 20. století. Franz Kafka je v této knize líčen jako někdo, kdo si není ani z poloviny jist, pro jaký život byl určen a čeho je v něm vlastně schopen dosáhnout. Na jedné straně touha po napsání něčeho výborného, touha po tom stát až na vrcholu svých spisovatelských možností. To vše ale pod daní samoty, uzavření se jen ke svému psacímu stolu, k hodinám ukradeným spánku – po psychicky vyčerpávající práci v nepříliš milované pojišťovně. Na straně druhé možnost vydat se do „plnohodnotného“ života po boku ženy, kde ale stojí ta věčná překážka – láska ženy, manželky – versus psaní, které vyžaduje samotu a soustředění.
Franz od samého začátku tušil, že není stvořen pro manželský život s tím „obyčejným“ štěstím svých kolegů v kanceláři, tušil (a dost tomu věčným ujišťováním sebe i svého okolí i sám napomáhal), že je příliš psychicky i fyzicky slabý na tak těsné a poklidné soužití se ženou. Samotná představa manželského života po boku ženy, života, odehrávajícího se jen v několika málo místnostech, ho děsila k smrti. Věděl, že takový posun do vnějšího světa, do světa těch lidí, které potkával, by ohrozil jeho psaní – a na to jej měl až příliš rád, oddával se mu s živoucí touhou vytvořit něco opravdu dobrého, a přitom se i vypsat ze své osamělé, nepochopené duše. Kafkovsky, brilantně, do detailů – a třeba i v dopisech…
Franz věřil, že jen psaním může něco dokázat, že jen psaním může ospravedlnit svůj život. Jeho texty jsou plné tichých výkřiků nepochopeného člověka, jsou značně autobiografické a velmi detailní. Vystupuje v nich on sám jakožto zmatený člověk vyvržený do víru příliš hlučného světa, a úzkostlivý díky své (povětšinou) uzavřené povaze. Celý jeho osud pak spoludotváří i poztrácené lásky a nepřekročitelný stín jeho tyranského otce, který mu vždy tak rád vytýkal jeho neschopnost.
Přes všechny nezdary se ale Franzovi přece jen na samém konci života podaří okusit trochu té oboustranné lásky, a to po boku Dory Diamantové, která v něm jako první žena neviděla samotářského, věčně sebeobviňovaného podivína, ale muže, který potřebuje lásku, péči a pochopení.
Nicholasu Murrayovi se však v této knize mimo jiné povedlo i do jisté míry sejmout z Franzovy tváře čtenáři (ale především nečtenáři) tak oblíbenou masku temně nudného a věčně sebezpytujícího autora nezvratně pesimistických děl. Vedle jeho moudrých citátů ukazujících především Franzovu tvář jako tvář ryzího intelektuála, nám Murray představuje i Franze jako sportovce se skvělým (a pro někoho hodně nečekaným) smyslem pro humor. A nejen to, představuje ho i jako muže, který se dokáže oddat vášni, něze, ale i lásce – a nejen té na papíře…
Jeho bolavé srdce čekající na pochopení a snad i objev pravého smyslu vlastního života však nejlépe vystihují jeho vlastní citáty…
♥ „Jak malý význam mají setkání v dopisech; jsou jako by se brouzdali vodou u břehu ti, jež od sebe dělí celý oceán.“
♥ „Jak moře miluje nepatrný oblázek na svém dně, přesně tak tě zaplavuje mé milování.“
♥ „Člověk byl zkrátka vyslán jako biblická holubice, nic zeleného nenašel, a tak zase vklouzne do temné archy.“
♥ „Myslím, že ani sám hlas anděla z nebe by mě nedokázal pozvednout; tak hluboce ležím.“
♥ „Jsme jen jeden z jeho (Boha) špatných rozmarů, jeho špatný den.“
♥ „Zavře-li člověk před světem dveře a okna, je přece jen tu a tam možné vytvořit zdání a skoro začátek skutečně krásné existence.“
♥ „Nepravé věty číhají u mého pera, ovíjejí se kolem jeho špičky a jsou vtahovány do dopisů.“
♥ „Někdy mi je, jako bych měl na sobě taková olověná závaží, že by mě to muselo v okamžiku stáhnout do nejhlubšího moře, a ten, kdo by mě chtěl zachytit nebo dokonce „zachránit“, by toho nechal ne ze slabosti, dokonce ani ne z pocitu beznaděje, ale z pouhého hněvu.“
♥ „Jako bych celé roky dělal jen mimochodem to, co se po mně žádalo, a ve skutečnosti jen naslouchal, jestli mě někdo nevolá, až pak z vedlejšího pokoje zavolala nemoc a já tam běžel a patřil jí čím dál víc.“
♥ „Že propukla nějaká choroba, mě nepřekvapilo, že se objevila krev, také ne, už léta přece přivolávám velkou nemoc nespavostí a bolestmi hlavy, a krev, s kterou jsem špatně zacházel, tedy vyrazila ven.“
♥ „Vzdávám to; je-li tu však ještě někdo, komu záleží na uchování celku, ať mi tedy ubere něco z mého břemene, a chvilku to ještě půjde.“
(Nicholas, Murray. Kafka. Brno: Jota, 2006, s. 404)
