Sonety – nesmrtelná poezie Williama Shakespeara
Řada dnešních básníků se snaží vydobýt si své místo na slunci, které hned tak nezakryjí mraky. Některá jména zůstanou pro mnohé neznámá, některá se projdou po červeném koberci poezie, dokud je neodvane čas. Několik velkých jmen zde ale bude navždy. Patří mezi ně i William Shakespeare, jehož nositel v nás už navždy bude vzbuzovat nadšení pro kvalitní tvorbu, umocněné tajemstvím jeho života. Toto jméno nám navždy připomene skvostnou poezii jeho Sonetů, které pro nás přeložil a doslovem opatřil Martin Hilský.
Tato miniaturní sbírka poezie čítá osmdesát stran, přičemž na každé je vepsán sonet o své regulérní délce, tedy čtrnáct řádků a pět stop. Sonety mají jasnou chronologii, jsou tematicky seřazeny, díky čemuž vzniká řada lehce odlišných, ale kořenově spjatých variací. Na jaké téma? Na lásku, její ctnosti i nešvary.
Celá sbírka Sonetů je pojata jako kniha lásky ve všech jejích podobách. Ačkoliv jsou si některé básně velice podobné, nikdy nejsou méně oduševnělou nápodobou, ba naopak své téma rozvíjí, dávají mu jiný spád, a kladou tak čtenáři naprosto jinou otázku. Víceméně každodenní, ale neméně hlubokou. Epilog, který v básni především burcuje myšlenky člověka, nese název „heroický kuplet“. Jedná se o jakýsi závěrečný odkaz nesoucí pointu. William Shakespeare jej po způsobu formy převzal od jeho tvůrce, sira Thomase Wyatta. V Shakespearově podání z něj můžeme cítit jak závěrečnou výčitku či pohrdání, tak lehkou ironii či niterný důkaz lásky. A podobně jako si autor pohrává s vlastnostmi epilogu, pohrává si i s vlastní povahou básně, která se odvíjí od typu popisované lásky. Aneb jak dodává Martin Hilský ve svém doslovu:
„Shakespearovy Sonety jsou knihou dobré lásky, ale také lásky bolestné, ba mučivé, vypovídají o lásce erotické i platonické, o lásce věrné i nevěrné, o lásce ryzí i o lásce zrazované a neustále zraňované, o lásce sobecké, ale také, vlastně především o lásce nesobecké, dokonce sebepopírající.“
Shakespearovy verše o lásce se linou ve střídavém verši, jsou zvukomalebné, spanilé a ryzí. Odráží se v nich minulé časy, ve kterých ještě láska byla důležitou hodnotou, která si zaslouží obdiv, opěvování a básníkův útěk do intimních světů, které v dnešní době hodnot zdánlivě důležitějších bývají častokrát nazývány naivními. Když sám autor píše v knize o svém básnickém stylu, nechybí mu (ostatně jako i v mnohých dalších verších) koření jménem Ironie:
„Oči mé milé nejsou slunce věru,
její rty nejsou rudý korál zas,
ňadra jak sníh? – kde jen ten příměr beru,
z drátu, ne ze zlata je její vlas.
Viděl jsem růže červené a bílé,
však ona nemá tváře samý nach,
čichal jsem vůně, příjemné a milé.
z jejích úst ale bývá cítit pach.
Rád slyším ji, však přiznám bez mučení,
Že nevyloudí libozvučný tón,
jak chodí bohyně mi známo není,
však vím, že ona dupe jako slon.
Oč lepší však je, ač jí mnohé schází,
než ty, jež básník zdobí lží a frází.“
Mezi další významná témata Shakespearovy sbírky lásky pak patří nadřazenost čisté lásky nad honbou za bohatstvím, milování druhého i s jeho chybami (verš „proč bych se pro mrak na slunce měl mračit?“), vnímání okolní přírody ve vztahu ke ztracení nebo získání lásky (buď vše rázem zbledne, nebo omládne), zaslepující síla lásky (kdy oči se srdci podřídí), nechybí zde ani verše o milostném trojúhelníku (většinou mluvčí, jeho milenka, jeho nejlepší přítel) a lstivé ženské lásce.
Nad všemi těmito tématy však stojí jedno, které je pro celou sbírku stěžejním a nejvíce filosofickým. Jedná se o téma nesmrtelnosti, které si jednotlivec zajišťuje buď svými potomky, svou čistou duší či vlastní písemnou tvorbou. Toto téma se v Shakespearově sbírce básní objevuje už v šestém sonetu, ve kterém autor nabádá muže, aby měli děti, které jim zaručí nesmrtelnost.
„Nedopusť, aby pařát pustých zim
ti léto z tváře serval, dříve než
obtěžkáš lůno darem převzácným
a tresť své krásy do něj zaseješ.
Tenhle vklad není lichva nepravá,
vždyť tuhle půjčku každá ráda splatí:
pak z tebe vzejde tvoje druhé já
a dalších deset v úrocích ti vrátí.
Desetkrát větší byl by pak tvůj zisk,
a smrt by vlastně mohla zavřít krám,
v deseti tvářích, jimž bys pečeť vtisk,
bys zůstal navždy v kráse zachován.
Tak dej si říct, své kráse zůstaň věrný:
proč má ji celou zdědit smrt – a červi.“
Jako mluvčí působí ve své sbírce především sám autor, komu jsou však jeho verše určeny? Jedná se zřejmě o dvě historické postavy. Jednou z nich je Shakespearův aristokratický přítel a mecenáš, hrabě ze Southamptonu – tomu je údajně věnováno prvních stodvacet sonetů. Druhým adresátem je pak jistá Marry Fittonová, té patří ostatní verše (kromě dvou posledních). S tímto určením souvisí i velice zajímavý dvacátý sonet, ve kterém Shakespeare lituje, že se jeho přítel nestal ženou, jakožto kterou by jej „mohl snáze milovat“.
Shakespearovy Sonety vyšly poprvé v pirátském vydání nakladatele Thomase Thorpa roku 1609. I po čtyřech staletích jsou stále živé. Stejně jako je láska věčným tématem řady básníků. Kdo jiný si ale právě takhle umí hrát se slovy?
„Jak často, lásko, sladká hudba zní
z nástroje, co se štěstím celý chvěje,
zatímco prsty miluješ se s ním
a struny slastí úpí roztouženě,
jak často závidím pak klávesám,
že bez okolků líbají tvé dlaně,
já rty tu něžnou žeň chtěl sklízet sám
a ne tu stát a studem rudnout za ně.
Klávesami by chtěly být mé rty,
pak bys je něhou obdařila snad,
dřevo je na tom líp než já, když ty,
co dřevu dáš, mým rtům chceš odpírat.
Proč drzé klapky mají všechno dostat,
jim prsty dáváš, mně dej svoje ústa.“
(SHAKESPEARE, William. Sonety. Praha: Vyšehrad, 2012, s. 50)
