Radomír Krejčí: Ženu svalem neukecáte!
V dnešním rozhovoru jsem vyzpovídala Radomíra Krejčího, ředitele realitní kanceláře, bývalého učitele dějepisu a pravého gentlemana se smyslem pro humor. Co ho přivedlo do oboru realit, čím jej dojímají jeho studenti a jaké ženy se mu líbí? To všechno a mnohem více se dozvíte v našem dnešním rozhovoru.
Myslíte si, že dnešní doba stírá rozdíly mezi ženami a muži? Stačí se podívat na obálky módních časopisů… Nebo jste toho názoru, že opravdoví chlapi se vším všudy mají stále převahu?
Myslím si, že dokud poznám ženu „na první dobrou“, tak mi může být úplně jedno, zda se rozdíly stírají, či nikoliv. A dokud přes všechny módní vrstvy poznám, že je žena krásná (divím se, že ženská krása ještě není zapsána na seznam světového přírodního dědictví UNESCO), tak se nám matička Země stále ještě otáčí tím správným směrem. Došlo samozřejmě k určitému posunu ve vnímání přirozených úloh a činností ženy a muže, čemuž je dobře, protože to lidstvo jako celek obohacuje. Ale dělat ze stírání odlišností modlu, jak se občas děje, je podle mě nesmysl.
Obálka módního časopisu vám slibuje obsah, který prostě musíte vidět, neurčuje standardy. Kdyby tomu tak bylo, svět by se stal smutným černobílým místem. Navíc módní trendy se vyznačují jepičí stálostí, nedělal bych si z nich tedy nějakou velkou hlavu.
Řekl bych, že s opravdovými chlapy se to má stejně jako s opravdovými ženskými. Kdo je opravdový chlap? Kdybych si udělal rešerši z magazínů, dospěl bych k názoru, že je to vysoký ramenatý vousatec v elegantním obleku, vyleštěných kožených botách, který voní minimálně po dražší kolínské. Každé ráno chodí do fitka, aby byl patřičně vyrýsován, pak usedne do své kanceláře, odkud vám pošle po zásilkové službě květiny. Samozřejmě jezdí patřičně kvalitním a čistým vozem, kterým cestou z práce vyzvedne děti ze školky. Doma pak opraví kapající kohoutek a naseká dříví, načež zarecituje Ovidia v originále. Po zdravé večeři jde přečíst dětem pohádku, aby následně vzal svoji ženu na večeři do vybrané restaurace a večer zakončil bohatýrským sexuálním výkonem. Víkendy tráví hobby truhlařinou, sportem s přáteli a výlety s partnerkou či celou rodinou. První letní dovolená s opravdovým chlapem je v duchu all inclusive u moře, druhá pak expedicí na nějaké dobrodružné místo, kde chlap vlastnoručně skolí alespoň zajíce, kterého následně zkušeně stáhne a společně s vámi z něj připraví chutné ragú, které pak při svitu retro petrolejky společně pojíte, zatímco vám povypráví o parametrech Chardonnay, které k němu popíjíte.
A teď se koukněme na realitu: opravdový chlap je ten, kterého máte ráda a který má rád vás. Tečka.
Působíte na mě dojmem gentlemana ze starých časů. Máte rád staré filmy?
Nevím, jestli jsem gentleman ze starých časů, já se zkrátka považuji za slušně vychovaného muže. Staré filmy jsem měl rád vždy. Jako malý chlapec, který se nesměl přiblížit na metr k televizi, jsem přímo hltal filmy pro pamětníky označené oním legendárním ČB. Na druhou stranu filmová řeč bývala poněkud rozvláčná, takže se přiznám, že některé dlouhé scény trošičku popoháním. Mám-li vybrat svoji Top 5, budou tam Prázdniny v Římě pro roztomilost, Kmotr pro atmosféru, 2001: Vesmírná odysea pro Clarka, Pád říše římské pro výpravnost a Příliš vzdálený most pro přítomnost snad všech hereckých legend. A mimo soutěž jsou filmy Karla Zemana, protože jsem vyrůstal na verneovkách a jejich ztvárnění na plátně je naprosto dokonale v souladu s dětskou fantazií.
Máte nějaký idol? Jakou ženu považujete za opravdovou dámu?
Přiznávám bez mučení, že na idoly jsem nebyl nikdy. Pominu-li ovšem nepominutelné, tedy svoji maminku. Podívám-li se na známé osobnosti, ze světa hodím jméno Madeleine Albright a z tuzemska Marušku Rottrovou.
Pracoval jste jako učitel dějepisu. Myslíte si, že je znalost toho, co dříve nebo později odvál čas, pro život důležitá? A proč?
Víte, na otřepané fráze jsem také nikdy nebyl, ale sartrovská věta, že kdo se nepoučil z dějin, musí je prožívat znovu, zkrátka platí. Dějiny jsou jedním velkým souhrnem zkušeností. Dějiny nás učí, jak se společnost i jednotlivci za určitých okolností chovali, a mohou nám pomoci zachovat se v obdobných situacích správně, protože si vybavíme řešení. A je jedno, zda jsme si vybavili to špatné a zkusíme jiné, nebo jestli aplikujeme to řešení správné. Nemluvím prosím pěkně o znalosti á la 1212 – Zlatá bula sicilská. A dovolím si rýpnutí do pedagogických řad: fakt, že někoho dějiny nebaví, přikládám špatnému dějepisáři.
Myslíte si, že se dnešní ženy dají okouzlit intelektuálními vědomostmi muže? Nebo vítězí sport a velké svaly?
Myslím si, že záleží na vkusu té či oné dnešní ženy. Je ale faktem, že ženy milují komunikaci. A svalem ji zkrátka neukecáte, ať zatínáte sebevíc.
Myslíte si, že se vnitřní krása dokáže do určité míry nahradit tu vnější?
Do určité míry zajisté ano, ale já bych ty krásy neodděloval. Hloupá kráska je stejný průšvih jako intelektuálně a emocionálně zdatná ošklivka. Ale každá voda nakonec steče dolů a Stázina se dostane Kubovi za ženu. Navíc příroda má ráda vyváženost a kde dává, tam i bere.
Jaké knihy patří mezi Vaše nejoblíbenější?
Jak jsem realista a pragmatik v životě, tak jsem snílek v literatuře. Líbí se mi klasická sci-fi literatura reprezentovaná Clarkem a Asimovem, protože mám rád, když se mi myšlenky volně rozletí. Miluji špionážní dramata, například ta od Toma Clancyho, protože mi masírují závity. Rád si přečtu alternativní historii, jako je známá roztomilá trilogie plzeňského rodáka Jana Drnka Žáby na prameni. A rád se u čtení pochechtávám, takže mohu doporučit Koudelkovu sbírku fejetonů Proč je to horší, když je to lepší, Herriotova Zvěrolékaře, MacDonaldové Vejce a já, nebo nestárnoucí klasiku v podobě Jirotkova Saturnina.
Žijete kulturně? Myslíte si, že mají divadla, muzea, knihovny a galerie v dnešním světě stále hodnotné místo? A v tom Vašem?
Pro práci mi poslední dobou nezbývá moc času na legraci, ale občas si trochu kultury dopřeji. Za studií jsem hojně navštěvoval ústecký Činoherní klub a Severočeskou filharmonii v Teplicích, v poslední době se snažím zajít alespoň párkrát ročně do biografu a do divadla. Velmi doporučuji plzeňský Dialog a přiznávám, že na koncertě Ennia Morriconeho v poněkud nedůstojném prostředí O2 Arény mi nezůstalo jediné oko suché.
Co se týče hodnotnosti divadel, muzeí, knihoven a galerií, zde není o čem spekulovat. Národ, který nemá kulturu, je jen velkou tlupou náhodou podobně mluvících tvorů obývajících určité území.
Co Vy a manuální zručnost? Řada žen si stěžuje (a já je naprosto chápu), že muži už si dnes s typicky mužskou prací v domácnosti, kolem domu či v zahradě zdaleka neporadí tak jako minulé generace. Co Vy na to?
Já jsem se svojí manuální zručností spokojen. Byt vymaluji, tapety nalepím, dveře osadím, zásuvku vyměním, hřebík zatluču, šroub i vrut utáhnu, otvor vyvrtám, nábytek složím, dřevo nasekám, v kotli zatopím a zimně obutá kola s patřičným zvukovým doprovodem za letně obutá také prohodím.
Žijeme v době specializace a v době, kdy velká část populace pracuje ve službách. Není ostudou sjednat si specialistu. Výsledek většinou vypadá lépe, funguje lépe a člověk ušetří nejen sebe, ale i své blízké spousty času a stresu. Kdybychom všichni dělali všechno, neuměl by nikdo pořádně nic.
Své učitelské povolání jste postupně omezoval kvůli zaměstnání v realitní kanceláři. Jak Vás vůbec napadlo věnovat se oboru realit?
Odmala miluji architekturu, od té je k nemovitostem jen krůček. V „malířáku“ jsem vydržel jen rok, zato jsem vždycky uměl mluvit, prezentovat a logicky myslet. Proto jsem zkusil do oboru realit nakročit a nakonec se jím nechal plně pohltit. Ta práce je svým způsobem návyková.
Po čase se Vám podařilo založit si vlastní realitní kancelář, ve které jste teď ředitelem. Máte v životě velké ambice? A nechybí Vám učitelství?
Tady Vás musím mírně opravit, ta kancelář není moje vlastní, nýbrž patří do takového malého, ale šikovného holdingu. Já jsem ji sice založil, ale nebýt výborné spolupráce s vedením mateřské firmy a hlavně mých skvělých kolegyň a kolegů, tak si dodnes kupím na rohu stolu hromádky s papíry plnými plánů.
Mojí základní ambicí je být spokojený s tím, co dělám. Mít čisté svědomí a vědět, že jsem odvedl dobrou práci, to je samo o sobě dosti významnou odměnou. Na učitelství samozřejmě občas pomyslím a vždy s láskou, vždyť jsem se mu věnoval drahně let. Odnesl jsem si z „předkatedří“ hromadu úžasných vzpomínek a někdy i draze vykoupené zkušenosti, ale je to pro mě uzavřená kapitola. To ovšem neznamená, že mi občas nějaká informace z pedagogického oboru nezvedne tlak. Stále jej sleduji, byť již poněkud extenzivněji.
Proč by vlastně lidé měli dát při prodeji nebo koupi nemovitosti přednost (kvalitní) realitní kanceláři?
Je to hlavně z důvodu klidu a bezpečí. Klidu z toho důvodu, že si můžete spokojeně žít svůj život, o nic se nestarat a jen občas zvednout telefon svému makléři, nebo mu zavolat, jak to s prodejem vypadá. Představa, že „realitka“ jen udělá inzerát, je lichá. Makléř inzerci pravidelně aktualizuje, věnuje svůj čas práci se zájemci na prohlídkách, v zázemí kanceláře vypracovává smlouvy, které také nemusíte někde složitě „plichtit“. Zároveň vám dobrý makléř je kdykoliv k dispozici, aby vám něco vysvětlil, s něčím pomohl. I třeba jen takové zpracování a podání návrhu na vklad do katastru není úplně primitivní záležitostí, o komunikaci s případnou hypoteční bankou ani nemluvě. Realitní kancelář zkrátka pracuje za vás. A to nejen za prodejce, ale i za kupce. Samotnému se mi již stalo, že jsem prodávající v životě neviděl a stejně jsme obchod úspěšně provedli se spokojeností obou stran. A právě to je cíl dobré realitky. Nicméně platí, že nad výběrem makléře je třeba se zamyslet podobně jako nad výběrem partnera. Závěrem si dovolím jisté rýpnutí do jedné nejmenované realitky, která slibuje, že vás před všehochtivými kancelářemi ochrání, jen si zaplatíte tu inzerát, tu smlouvičku, tu tohleto a tamto a na konec si vše oběháte sami. To mi zkrátka nepřijde fér. Jinak jsem s naší konkurencí až na pár ojedinělých černých oveček spokojen a jsem rád, že se nám trh docela pročistil. „Bejkárny“, kterými se náš obor bohužel proslavil v minulém desetiletí, si dnes už naštěstí dovolí opravdu málokdo.
Povězte mi, co je vlastně tak úžasného na tom být realitním makléřem… Poznávat nová místa, dopřát někomu vysněné bydlení?
Ten pocit, když vám na konci obchodního případu obě strany poděkují. To je to, co je na té práci nejúžasnější. Jinak samozřejmě poznávání leckdy zajímavých architektonických či designérských kousků, ale i životních příběhů. Já si zakládám na tom, že osobní makléř je zkrátka partner a jako takový jsem si se svými klienty zažil již slušnou řádku smutných i veselých životních lapálií. Ta práce je každý den jiná, dynamická, zajímavá, někdy ubíjející, někdy nabíjející, ale jednoduše krásná.
A jestli si někdo myslí, že realitní makléř je nějaký, s odpuštěním, nenažraný hejsek, který se vás snaží obalamutit, aby si shrábnul svoji obrovskou odměnu, tak se mýlí stejně jako ti, kteří jsou přesvědčeni, že kráva je fialová, protože to viděli v televizi.
A jak vlastně bydlíte Vy?
Já bydlím v kouzelném pronajatém bytě 2+1 v historickém domě v centru města s uklidňujícím výhledem na koruny stromů. Pravda, musím denodenně vystoupat osmaosmdesát schodů, ale mé hnízdo se mi vždy odmění. A v návaznosti na jednu z předchozích otázek se musím přiznat, že jsem stále ještě neopravil odstávající tapetu, nesešteloval dveře do ložnice a nevyměnil sifon pod umyvadlem.
Co byste ještě chtěl do budoucna dokázat?
Mně již ke spokojenosti chybí jen vyvést dobře potomstvo, protože to je smyslem života každého organismu, podívat se do Vancouveru, protože o tom sním již dlouho, a zařadit naši společnost na roveň významných hráčů na trhu, protože si to zaslouží.
A teď ještě můžete něco ambiciózního vzkázat našim čtenářům…
Tohle bude hodně ambiciózní, ale řeknu: Žijte tak, abyste si alespoň třísetkrát ročně mohli říct, že se vám ten den vážně povedl.