Paul Keenan: Nechte se znovu okouzlit životem
Prostřednictvím nakladatelství Portál se k nám dostává další malá, leč půvabná knížka kněze a ředitele rozhlasového vysílání pro newyorskou arcidiecézi, Paula Keenana. Jmenuje se Na cestách duše a opravdu nás vede poněkud křivolakou uličkou od zbloudění ke znovuokouzlení.
Už ve své předchozí knize s názvem Dobré zprávy pro špatné dny se Paul Keenan zaobírá snahou ukázat nám, že právě v naší duši, a nikoliv ve světě kolem nás, jsou skryté ty pravé poklady. Také v knize Na cestách duše nás nabádá k důkladné introspekci, která by měla vést k tomu, že si plně začneme uvědomovat své nefyzické já.
Bohužel (ale vlastně i naštěstí) se ke své duši a jejím potřebám obracíme až tehdy, když se nám přihodí něco tragického. V tu chvíli se začneme cítit absolutně vykořenění a zdá se nám, že naše nejvnitřnější já zbloudilo ze svého dosud známého, bezpečného světa. Paul Keenan představuje v této své útlé, ale velmi moudré knize několik stupňů, kterými je nutné přivést duši od fáze zbloudění ke znovunalezení, resp. znovuokouzlení životem. Jeho kniha však není jen snůškou přemoudřelých rad bez příčiny. Je uvěřitelná a tak silná díky příběhům, kterými je protkána. A ty se týkají jak soukromého života jejího autora, tak jeho blízkých. Dalším z hlavních bodů tohoto díla tedy je, že nikdo není v neštěstí sám. Pod méně či více tragickými událostmi se bortí životy mnohých, ale jen někteří se v tu chvíli obracejí tím správným směrem. Tedy k Bohu a ke své duši.
Pak právě nastává ona chvíle, kdy je třeba zamyslet se nad svým dosavadním životem a přestat jej vidět jako nevypočitatelnou souhru náhod. Paul Keenan se v této knize snaží poukázat na to, že všechno má v životě svůj význam, jen my ho do určité chvíle nedokážeme vidět v celé jeho jasnosti a velikosti.
Paul Keenan o tomto pohledu píše:
„Když poznáme, že události v našem životě nejsou náhodné ani beze smyslu, můžeme k nim začít přistupovat jako k poslům.
Stupeň duše, kterému říkám „tapiserie“, nám připomíná, že když nám život připadá nevyzpytatelný a nepěkný, je to často proto, že se díváme na podklad konečného vzoru. Úkolem duše je pomoci nám nahlédnout věčnou předlohu a následovat ji, abychom vytvořili nádhernou, ručně vyšitou práci.
Poznání, že život je víc než jen nesouvislá vlákna jednotlivých událostí, otevírá člověku úplně nový horizont žití.“
Autor knihy nás zkrátka nabádá k produchovnělému životu. Kniha Na cestách duše však není ani zdaleka nějakou fanatickou křesťanskou příručkou – ačkoliv někteří ze čtenářů nemusí být vůbec věřící, duši máme každý. Proto jsou knihy Paula Keenana tak stravitelné a záživné. Nikomu nevnucuje křesťanskou víru, jen rád svému okolí dodává víru v zapomenuté potřeby vlastní duše. Zajímavé je také Keenanovo pojednání o dvou na první pohled zcela odlišných duševních potřebách, kdy k radosti naší duše přispívá radost z fyzické práce. A kdy jedno bez druhého zkrátka nemůže existovat.
„Duše je na jednu stranu povznesená a idealistická. Jenže duše nás zároveň vždycky vtahuje zpátky do hmatatelného světa, abychom v něm působili. Duše nás tedy táhne dvojím směrem, nahoru i dolů. To znamená, že pokud jsme skutečně duchovní, máme dvě místa, která můžeme nazývat svým domovem – jedno je ve výšinách a druhé na staré dobré matičce Zemi. Z toho plyne, že duše je vždycky trochu nestálá. Soustředíme-li se příliš na konkrétní a jednotlivé, bude nás volat zpátky k podstatnému a obecnému. Jestliže však upínáme přílišnou pozornost k obecnému, bude nás táhnout zpátky ke konkrétním záležitostem. To je důvod, proč kontemplativní řády mají do denního programu zahrnuty praktické denní práce. Kdyby mniši trávili celý den v kapli modlitbou, jejich duše by dychtila po světě práce. Kdyby celý den pracovali, toužili by po pohledu na věčné.“
Dle knihy Na cestách duše je také velice důležité tváří v tvář materialistickému světu honícího se za penězi,
úspěchem, ale i těmi nejlepšími možnými partnery, naučit se najít v sobě pravou hodnotu, ale také klid, který nás naučí objevit skutečný smysl života. Je totiž značně kontraproduktivní hnát se za tím údajně nejlepším, pokud v nás zeje prázdnota.
Možná jste si sami všimli, jakými pocity procházíte například při rozchodu, jehož důvody vidíte především na té druhé straně břehu. Místo klidu a smíření se s tím, co jiného vám život přichystal (protože nic se neděje náhodou), jste plni zkázonosných myšlenek a stejně chorobné touhy vrátit vše do starých dobrých kolejí. Jakmile svůj život produchovníte, zjistíte, že vlastně není o co stát, a že ta nebetyčná entita, která nad vámi den co den hlídkuje, vás vlastně „jen“ z výmolů posílá na správnou cestu. Není dobré se v životě ohlížet, vždycky je lepší jít dál a přitom vnímat potřeby své duše.
„Způsob, jakým máme tendenci myslet, má povětšinou toxickou povahu, což nás odděluje od naší duše. Jsme-li plní jedu, pak se naše srdce a mysl soustředí na to, jak jsou věci špatné, čímž marní svůj drahocenný čas a síly, kterých není nazbyt.“
Kniha Na cestách duše vám vedle těch moudrých příhod představuje i ty lehce humorné, proto vám o to více uvízne v paměti. Svou roli v ní hraje třeba i takový proslulý detektiv Sherlock Holmes se svým působivým citátem:
„Myslím, že lidský mozek je jako malá prázdná půda a člověk si v ní skladuje takový nábytek, jaký se mu zlíbí.“
A určitě už se stejně jako já pobavíte nad vtipným vyprávěním od katedry, které učí, že ty správné ženy oslníte až hloubkou svých znalostí:
„Během vysokoškolského studia jsem u otce Lakase absolvoval mnoho hodin, ale ty první dva semestry anglického jazyka byly výjimečné. V podstatě to byly úvodní semináře slohu. Avšak Lakas měl o tomto předmětu opět svoji vlastní představu. Na většině seminářů z kompozice se především psalo. My jsme s Lakasem četli. „Musíte, přátelé, číst dobré knihy,“ radil nám. „Jinak nebudete mít na rande o čem mluvit.“
Lakas věděl, že se nikdy nenaučíme psát, pokud si do hlavy nenasypeme Melvilla, Dickense, Salingera, Wouka, Joyce, Sofokla, Shakespeara a Ageeho. Mohl nás nutit učit se zpaměti gramatiku (a také to dělal), ale věděl, že umění psát nás může naučit, jen pokud naši mladou představivost vystaví dílům talentovaných spisovatelů.“
Tato kniha je zkrátka plná moudrosti, humoru a jasných indicií pro ty z nás, kteří zbloudili na cestě svým životem. Dodává nám odvahu vzít si z minulosti jen to nejdůležitější a sledovat svou pomalu vybarvující se mozaiku našich životních zkoušek, našich cest. Existuje jen málo knih, které mají účinek jak brána do nového života obrostlá růžemi. Možná že mají trny, ale o to více zakouší sílu našeho odhodlání jít si za svými cíly.
„Pro člověka je těžké vrátit se zpátky na zem poté, co se obeznámil s tím, co je věčné. Ale vrátit na zem se musíme. Jestli se tu nikdy nebudeme cítit tak úplně jako doma, je zcela v pořádku. Víme, kde je náš domov – a víme, proč jsme tady.“
(KEENAN, Paul. Na cestách duše. Praha: Portál, 2016, s. 152)
