Mysteriózní thriller Michala Šefary Podsvětí – a naše zlo se valí pražským metrem
Jméno mladého a velmi talentovaného spisovatele Michala Šefary (*1991) vám možná utkvělo v paměti už díky jeho válečnému románu o československých legionářích ve Francii pod názvem Banda lvů, se kterým debutoval v roce 2012 a jenž mu přinesl nominace hned na několik prestižních literárních cen. Tento mladý talent současné české literární scény, který se narodil ve Valticích a nyní žije v Břeclavi, vám ale může být povědomý také prostřednictvím knih Profíci či Nezlomná galéra. Pokud vám Michal Šefara není povědomý vůbec, po přečtení Podsvětí vám minimálně jeho fantaskní umění a smysl pro dynamický děj nedají pár dní spát.
Jakmile otevřete Podsvětí, vydáte se (a kolikrát možná nepříliš dobrovolně) po stopách jeho hrdinů, ale také jeho temných obyvatel a skrytých tajemství. Dosyta se projedete metrem celým bájným podsvětím, které v sobě najde sílu a vzdor znovu oživnout v celé své kruté kráse. Myslíte si, že mu v tom nepomáháte?
To je stěžejní linií celé knihy Michala Šefary – donutit člověka se zdánlivě božskými atributy pochopit, že není Bohem, ačkoliv žije život jemu podobný. Ukazuje nám, kam se slévá všechna lidská zloba. Kde se usazuje a bobtná, aby ji jednou země plná hněvu vyvrhla na povrch jako nově zrozenou temnou sílu. Že se vám podobá? Ale jděte…
Stanice metra (doslova) křižují oltáře, kolem výhružně plápolají svíčky a první oběti na sebe nenechají dlouho čekat. Ocitáte se v podsvětí antických bájí, zatímco seshora k vám dorážejí zprávy o nepokojích na hranicích. Etnika a náboženství se mísí i vzdorují, lidé přebírají myšlení většiny, zlo se kupí a země se bouří, je čas na nový řád, ve kterém mají místo bozi s překrásnými stíny…
Duchaplný strážce metra Haďák, statný policista Kerber, drobná a vnímavá biochemička Nina, zábavný a bodrý, typicky ostravský kamarád metra Ruda, stejně typický úředník metra Pecan, tradiční milovník neokoukaných žen Vlastík či neskutečně pohodový kocour Orfeus. A v zástupu pak Héra, Hádes, Persefona a řada dalších milovníků stínohry. To je hlavní osazenstvo knihy Michala Šefary, která nás metrem doveze až na kraj staronové mytické říše. A přežijí jen ti, kteří dávali při dějepise pozor. Tak schválně, kde byste hledali Elyseum, Erebos, Tartaros, Delfy, Olymp nebo řeku Styx?
„Kolikrát viděl pár dětí, jak si z odpaďáku udělaly terče, kam házely papíry nebo kolem nich
běhaly jak při slalomu, aby si ukrátily čekání na soupravu. Samotnému Haďákovi koše připomínaly obří louče jako ve starodávných chrámech. Stojící přesně uprostřed a ozařující celou obrovskou halu. Stačilo jen zapálit. Florenc byl katedrála. Vysoký strop, rovné sloupy, rovné stěny. Bílé a studené. Jako hlavní vestibul k řece Styx. A Cháronové jezdili ve špičce každou minutu.“
V příběhu vyprávěném Michalem Šefarou neprojíždíte stránku po stránce pod zemí ukrytým dopravním prostředkem, ale živoucím metrem, které má svou duši a svůj vlastní svět, své podsvětí. A běda tomu, kdo by si snad usurpoval moc na jeho ovládnutí. Na druhou stranu však platí, že všichni bývalí horníci, milovníci temných chodeb, ale prostě i jen na světle tak trochu ztracené duše metro víceméně vítá a touží po splynutí s nimi.
Šefarovo Podsvětí opovrhuje materialismem, lidskou chloubou a povýšenectvím. Vysmívá se denním stereotypům, které člověka ženou do záhuby. Opakuje, že člověk není Bůh, i když na zemi dosáhl zdánlivě všeho. V té knize je hora moudrosti odrážející denodenní lidské selhávání. Selhávání duše.
„Chtěli jste být co nejvýš. Mysleli jste si, že když budete blíž slunci, stanete se sami lepšími. Snad jste si dokonce mysleli, že se z vás stanou bohové.
Ale nestalo se tak. Možná vás sluneční paprsky pálí víc, ale pořád jste přilepení k zemi. Ničemu nevládnete.
Nechtěla jsem být součástí vaší mašinérie. Tak jsem šla dolů, nejhlouběji, jak to šlo. Lákalo mě to tam.
Nejdřív jsem tam viděla jména stanic. Viděla jsem tu říši. Tak jsem ji rozšiřovala. Sama. A pak jsem potkala je. A Ony mi daly smysl.
Vy si stavíte domy do oblak, abyste potkali své bohy na nebi. Jenže bohové čekali celou dobu jinde.
Sešli jsme se dnes na točně na Červené. Je nás tu celkem dost. Začínají nám docházet jména. Deimos, Antéros, Kirké, Plejáda, Hypnos, Thanatos. Hodně nás tu je. A všichni slaví. Chlast, hulení, brambůrky, pilulky. Perfektní slavnost, kterou byste nahoře okamžitě utnuli. Ale tady ne. Tady vládneme my.
Slavíme, jak jste se vystrašili. Síla vás pomalu opouští. Části podsvětí už se probouzejí. Tartaros se probral dokonce na celých dvanáct minut. A policajti a veškeré vaše orgány nebyli těch celých dvanáct minut schopni nastolit pořádek. Byli jste maličcí. Bezmocní. A jak jste po sobě skákali. Kousali a řvali.
…
Žehnáme nově příchozím. Ti, co do podsvětí patří, tady i skončí. Chtějí domů. Klečí před námi. Brzo přijde čas a splynou s nimi.“
Šefarovo Podsvětí není však jen fantasticky vytvořeným světem tam dole jako apelu na ten, co se v něm zrcadlí. Je také místy i příjemným, vtipným i zamyšleníhodným vyprávěním o osobních životech hlavních hrdinů. A tak nám jakoby letmo líčí životy mužů, který „slunečný“ svět zklamal, a tak se raději odebrali do temnoty a možná se svým srdcem až příliš upnuli k práci v tunelech metra. Shledali, že jeho náruč je mnohem konejšivější. O co víc se pak cítí vykolejeni, když jim metro přestává být parťákem…
Sledujeme zde také příběh Niny, úspěšné, ale lehce vykořeněné biochemičky, která si stále vybírá ty nesprávné mužské náruče. Až možná ta poslední (a vlastně zároveň i první) jí teprve otevře bránu do vlastní duše. Metro a vše, co se v něm stihne odehrát, pomůže Nině najít nejvnitřnější já. Podsvětí, ze kterého se vahou gradujících událostí stává krvelačné bojiště, dává také vzniknout ryzímu přátelství jako jedné z těch nejdůležitějších lidských hodnot. Ukazuje ale rovněž na podlost a sobectví, vysmívá se byrokracii. Autor se vůbec vysmívá celé řadě aktuálních společenských témat, jde ale vlastně o výsměch lidské hlouposti, omezenosti a předsudkům. A nebyl by to Michal Šefara, kdyby si nedělal legraci i sám ze sebe, pokud bereme v úvahu, že je rodilý Moravák.
„Věděl z vlastní zkušenosti, že všechny věci začnou lidi zajímat až tehdy, když se pokazí. Žárovka, televize, vztah. Předtím to byly samozřejmosti, ale teprve po jejich konci se lidé probudí. Nastane zmatek, stres, stažené hrdlo. Rychle se hledají náhradní světla, baterie, partneři. A když to nejde – hledají se viníci.
„Která zasraná děvka montovala tu mašinu?!“ vztekal se jeden technik u dolní části eskalátoru, který právě opravoval. Z technického zázemí závadu nezjistili, tak řešili problém z pohledu běžného cestujícího. Což šlo hodně těžce.
„Co čekáš? To beztak dělali Číňani. To bude šunt,“ řekl druhý. „Anebo to dělali na Moravě. Tak to bude taky šunt.“
Dalšími (méně či více) podprahovými tématy Šefarovy knihy je migrace uprchlíků, zákaz kouření v restauračních zařízeních, ale třeba i česko-ruské vztahy apod. Ale hlavně nám ukazuje, jak se český národ staví ke všemu neznámému, proti čemu by se mělo slovy nebo činy bojovat. Ale především demonstrovat!
„Jo. Mně řídící taky říkal, že si mám hlídat ty nové kamery. I když nevím, co to s nima teď má.“
„Tlačí na něj seshora. Musej být v pohodě kvůli svátku.“
„A co se bude dít o svátku?“
„Máš číst zprávy. V Praze budou velký demonstrace.“
„Kvůli čemu?“
„Kvůli tomu, co se děje ve světě, ne?“
„A proč kvůli tomu, co se děje na světě, musí být demonstrace zrovna v Praze?“
„Vole, musíme ukázat světu, kdo jsme a že si na nás nebudou dovolovat,“ řekl posměšně Pecan.
„Ty na demonstrace chodíš? Ukázat jim, že si na nás nemají dovolovat?“
„Ne-e. Co bych tam dělal?“
„Ale teď si říkal…“
Mysteriózní thriller Michala Šefary vás poučí (o historii a mytologii, technologii a trasy metra nevyjímaje), nažhaví (vydařenou erotickou scénou), vyděsí (s přestávkami po celou dobu čtení), pobaví (kniha je ironií prošpikovaná vážně důkladně), ale také donutí k zamyšlení (nad stereotypem života, hořkostí lásky, ztrátou rodiny, svém skutečném místě k žití).
Pokud budete mít tu odvahu, dostane se vám do rukou kniha vyhlížející jako téměř dokonalý mix lidské minulosti i
přítomnosti, ve které možná (s trochu nadsázky) ucítíte nádech Čapkovy Války s mloky nebo Orwellova románu 1984. Michalu Šefarovi se zkrátka podařilo přinést na světlo světa temnou knihu z podsvětí, která nám bude mít co říci i po letech. Ale která nás také pobaví, což už se (jak jsem se mohla dočíst) přihodilo řadě recenzentů, kteří se podivovali a stále podivují nad Šefarovým novátorským a v knize velmi oblíbeným citoslovcem „huh“.
Chcete se taky pobavit? Pak se začtěte do této tematicky i stylem ojedinělé knihy mladého, a přesto tak brilantně píšícího spisovatele. Jeho Podsvětí je vážně skvělou četbou. A jak už napsal jeden nejmenovaný a lehce ironický recenzent: „Jako četba do metra dobrý.“ Zatímco já si říkám, jakmile příště navštívím Prahu, asi se po tom třísetstránkovém temném zážitku raději projedu tramvají… Huh.
A těch několik překlepů přeskakujících v knize jako infekce? To máte z toho, že kopete do země!!
„Knihy jsou dneska jen na podepření desek k televizi. Kde není vzdělání – je jen pokrytectví. Utíká vám čas, dívejte se kolem sebe, než bude pozdě. Komerční orwellismus čeká. Když budete pořád kopat do země, nepřinese vám to nic než vlastní zkázu.“
(ŠEFARA, Michal. Podsvětí. Praha: Knižní klub, 2017, s. 352)
