Jan Skácel: Smuténka
V době, která si vyžaduje trochu ledového osvěžení, si můžete dopřát chvilku poezie s útlou, ale milou knížkou od Jana Skácela se známým názvem Smuténka.
Hned dvě básně Jana Skácela, v jejichž verších Smuténka vystupuje, jsou reminiscencí krásy včerejších prožitků, ze kterých o den později zůstává jen tma a úzkost v srdci. Nejen tyto dvě básně poukazují na to, jak pevně jsme spjati s naší minulostí a jak silně se k nám vrací především v časech, kdy léto odplouvá a na pole a lesy dýchne chlad.
Shledáváme, co v nás zůstalo a o kolik jsme chudší. A zatímco nás nemilosrdnost času přibližuje „věčné zimě“, kocháme se cykly její bílé krásy. Sami a beze svědků a nebo spolu s verši básní Vteřina v lednu anebo Příliš čistý sníh:
Příliš čistý sníh
Vždycky, když padne první sníh,
mráz zamkne tůně na tři zámky,
zahodí klíče do studánky
sekerou třikrát rubané,
bývá mi smutno jako nikdy.
Jako by vítr s duše svál
poslední lístek prudce bílý
a všechno čisté polím dal.
A zaplakal bych plný studu.
Čistota jasná na polích.
To tiché nebe … Jednou budu …
Umřeme všichni pro ten sníh.
Autor by si tak rád půjčil od přírody něco z její bělosti a čistoty, nebo by svou duši zmítanou nelehkým životem uzdravil alespoň s příchodem blahodárného jara, na které pěje ódy plné živočišné touhy, člověku po jaru tolik vrozené. Jako by mu přicházející zima dávala najevo vlastní smrtelnost a život jako pouhou náhodu, zatímco jaro jako by přišlo s novou šancí pro utěšenější život plný lásky. Jarními verši oplývají především básně Březen a Co je k ponechání. První báseň poukazuje na skutečnost, že ačkoliv každoročně a až mechanicky zažíváme příchod jara, stále je pro nás nový a jedinečný. Nikdy se neomrzí a vždy bude opěvován. Druhá báseň je pak jakýmsi dědictvím zimy a jejích prožitků, ze kterých si jen některé rádi ponecháme. Báseň s názvem Co je k ponechání je zkrátka naším introspektivním úklidem, který nikdy nemůže být dokonalý.
Co je k ponechání
Zas je tu jaro, zatím naznačené,
tak trochu trpké jako dým.
Rozmýšlím, co je k ponechání,
a mrtvé listí uklízím.
Tak tomu je a vždycky to tak bylo.
A je to zákon. Moc to vím.
Je mi jen líto utínaných větví
a loňská hnízda neshodím.
Jan Skácel je nedostižným břehem v moři poezie, jeho verše jsou malebné a plné fantazie. Jeho poetické obrazy proudící z bezedné fantazie s obdivuhodnou mistrností kreslí na louky sněhové závěje a pak hned omamné fialky, hvězdy stoupající nad studánkou, ale i ptáky, kterým ráno nedá spát. Básník Jan Skácel veršuje o krásách zimy i jara, ze kterých si vždy něco odneseme do vlastní duše. Pokud je tam ještě dost místa mezi našimi splíny i věčnými nadějemi.
Pořád
Neúnavně po celý den sněží,
jako by chuligáni ubili
lahvemi od piva
na nebesích labuť,
a smutné peří dolů padalo.
Tolik se bojím ticha do němoty,
té tíhy na stromech a věčnosti,
co v lidech přestala.
A nestydím se ani za nehet
za svoji úzkost, bože, ty to víš.
Padá to na mne tiše, beze slova,
jak marná lítost,
aspoň té jsme schopni,
a na laskavé slovo čekáme,
zatímco venku, za oknem to padá.
A pořád dál a hůř.
(SKÁCEL, Jan. Smuténka. Praha: Vyšehrad, 2013, 64 s.)
