Jablko Michela Fabera – pro všechny, kterým závěr Kvítku karmínového a bílého nedal spát
Monumentální opus z viktoriánské Anglie Kvítek karmínový a bílý obsáhl na necelém tisíci stran fragmenty životů hned několika hlavních či vedlejších postav, a to vše v bravurním překladu Viktora Janiše. Na čtenáře dýchla stará Anglie ve vší své noblese i špinavosti. Nad osudy některých aktérů Faberova brilantně psaného románu se pro někoho možná až příliš brzy začala stahovat opona. Díky rozhořčeným, ale i pokorným či úsměvným dopisům těch, kteří prahnou po uzavřených koncích, ale také díky námětům neustále bloudícím v autorově mysli, vznikla tato půvabná knížka povídek ze světa Kvítku karmínového a bílého.
Michel Faber, který svým obdivuhodným spisovatelským nadáním snoubícím se se znalostí duše starého Londýna, uvádí svou – oproti předcházejícímu objemnému románu – drobnou sbírku povídek právě útržky z dopisů čtenářů méně či více nespokojených s minulým příběhem ústícím do ztracena. V těchto dopisech se dožadují dalšího pokračování příběhu, který se jim až příliš vryl pod kůži. Jakoby se lidská mysl obtěžkaná tolika neuzavřenými událostmi ve vlastních životech nedokázala a nechtěla smířit s nejasnými konci, do kterých upadají už i literární postavy. Možná to má co dočinění s jakýmsi znásilňováním spisovatelovy tvůrčí svobody, možná zkrátka nechceme tak rychle přijít i o to vysněné, co jsme si zamilovali.
Někteří pisatelé dopisů jsou šokovaní a dožadují se nápravy, slova jiných vedou k pousmání, najdou se ale i projevy plné pokory a pochopení. Cituji je pěkně po pořádku:
„Jak se opovažujete, pane? Co to je za konec!“
„Strávila jsem dva týdny okouzlená Kvítkem karmínovým a bílým a tu dobu jsem proložila jen několika přestávkami na jídlo a tu a tam tenisovým zápasem či partičkou bridže. A to jsem si myslela, že historické romány nemám ráda. Když jsem v jednu hodinu ráno dočetla, po zbytek noci jsem uvažovala, jak dopadla Sugar, Agnes a ten grázl William. Nemůžete mě takhle napínat; vydejte prosím informační bulletin o jejich osudech.“
„Právě teď – v tomhle okamžiku – jsem se rozloučil, s vědomím, že to tak muselo být. Celý týden jsem se musel štípat, abych si připomněl, že své přátele nemám napořád – ale pouze do konce týdne, nebo možná o něco déle. Teď jsou pryč – a doufám, že je jim tam lépe.“
Sám Michel Faber je vděčný za to, jak živoucí postavy dokázal svou knihou přivést na svět, dalšímu zviditelnění jejich
životních cest se ale bránil už kvůli úcty k nim samotným. Psal, že by to „z nich vymačkalo život“. Když pak jednou napsal povídku jako vánoční dárek pro svého italského nakladatele, možná ani netušil, že tím opět, ale jen škvírkou mezi dveřmi, dává nahlédnout do zákulisí Kvítku karmínového a bílého, do zákulisí, které cestuje časem. A tak se nám na stránkách povídkové knížky Jablko znovu míhají známé postavy z Faberova fenomenálního viktoriánského opusu, aby nás zavedly do časů minulých nebo budoucích, aby nám se sklopenou hlavou ukázaly své prohry, nebo na nás naopak se vzdorem v očích dýchly nezlomnou a snad i naplněnou touhu po štěstí.
Objevuje se tak před námi ještě docela mladičká tvář Sugar, prostitutky s citlivou duší, kterou život naučil hrát si na ledovou královnu, i když se jí to někdy příliš nedaří. Záhy se vracíme i k jejímu spasiteli, který ji dostal ze špinavých ulic, aby do nich zpátky utekla. Spasiteli, jehož zahubila vlastní marnivost a pýcha. William Rackham, ten vášnivý švihák a majitel rozsáhlého voňavkářského impéria předčasně zestárnul, na rozdíl od svých vzpomínek, které den za dnem ožívají.
„Znovu se ve vzpomínkách vrátí do toho odpoledne na levandulovém poli. Na tom dni je něco, co se vzpírá trpkému přehodnocení; klidně by se na něj dala vylít veškerá černá močůvka zrady a mastná špína cynismu, a stejně nic neulpí; ten den zůstává čistý a voňavý. Jak je to možné, po tom všem, co se stalo? Přesto se tam zase vrátí, do dubna 1875, a opět stojí se Sugar na Včelím vršku. Jsou otočení k severovýchodu: v dálce prší a nad tím pásem země se vznáší duha. William se dívá na svou milenku zezadu, rukou si cloní oči před sluncem. Dlouhé sukně šustí ve vánku a lopatky jí vystupují skrz napnutou látku šatů, když Sugar zvedne ruku, aby si zastínila tvář. Vítr zesílí; levandule se pod nimi jemně čeří, jako by on a Sugar stáli na přídi člunu unášeného ve fialovém moři.“
Zpovzdálí se v našem společném rozpomínání vynořuje i Bodley, starý dobrý Williamův kamarád, který uměl žít, a kterého jste jen málokdy potkali bez jeho věrného společníka Ashwella. Také Bodley stárne a s ním se tříbí i jeho myšlenky. Ty tam jsou mladistvé chvíle bujaré lásky k životu ve všech jeho mnohdy zhoubných podobách, Bodleymu se před očima svíjí kolotoč lidské marnosti jako signál jeho vlastních omylů. Je unavený a pozbyl chuti na to, čeho dříve nemohl být dosti sytý. Zamýšlí se nad životem stejně jako další známá tvář z Faberova předchozího románu. Tou je mladičká Emmelína, kterou už tehdy zajímala více všeobecná morálka, spravedlnost a dobré úmysly než sladké řeči mužů, kteří jí posílají dopisy se špatnou gramatikou…
„Emmelína vzhlédla od čtení.
„Nuže?“ zeptal se její otec. „Co si o tom člověku myslíš?“
Emmelína silnými prsty dopis složila a zasunula ho pod čajový podšálek. Pak se přivřenýma očima zadívala za otcovo rameno na ojíněné okno. Šedé řadové domky Bayswateru, železné kandelábry a zásobovací povozy, které vypadaly jako vozy pohřební, pro ni ztratily něco ze své solidnosti; byly to poloprůhledné, pohyblivé efemérnosti v černobílém krasohledu.
„Neumí napsat správně „s to“ ani „tristní“, poznamenala zasněně.“
Z dálek nedopsané historie se před námi vynořuje i postava Sofie, dcery Agnes z Faberova románu, ve které jakoby se nahromadila síla i vzdor za její vlastní minulost i minulost jejích blízkých. Vystupuje v bravurně napsané povídce s názvem Mohutná postupující horda žen v moc velkých kloboucích, vypravující o „hnutí sufražetek v edvardiánské době i o tom, že člověk se nikdy nemůže úplně vrátit“. Tato povídka, která nesporně patří k tomu nejlepšímu, co Michel Faber napsal, je plná odvahy, lásky i něhy, ale také jistého pocitu vykořenění. Především z ní ale vyznívá tolik žádoucí a v tomto případě i naplněná potřeba ženy získat podporu svého partnera, být mu rovna a moci se na něj spolehnout.
V této půvabné povídkové knize Michela Fabera se vracíme i ke Claře, bývalé služebné v domě Williama Rackhama, a můžete hádat, kde je její nové místo…
Jablko je sbírkou povídek podanou čtenáři, který chtěl okusit víc, než je opravdu možné. Michel Faber mu přichází vstříc, ale jen do té míry, aby jeho svět plný oživlých postav nebyl nežádoucím způsobem ohrožen. Chce ho nechat dýchat a dojít tam, kde mu bude nejlépe – bez cizích pohledů a pomluv. Pokračuje ve stejném duchu, ale vyhýbá se přílišným nahlédnutím do soukromí, vždyť „to odpoledne v dubnu je fata morgana; nikdy nebylo; je to krásná iluze mihotající se nad kupkou hnoje“.
(FABER, Michel. Jablko – povídky ze světa Kvítku karmínového a bílého. Praha: Argo, 2015, s. 175)
