Dneska už to udělám – část I.
Dneska už to udělám. Prostě už to vážně musím udělat! Pokývl jsem hlavou na znamení souhlasu se svým vnitřním já a zabral se zpátky do práce. V tom zazvonil telefon.
„To jsi ty, miláčku? Vždyť jsem ti říkal, že mi nemáš volat do práce. No, dobře, dobře. K večeři? Ano, přijdu včas. Musím už končit, mám tu nějaké jednání, víš. Taky tě miluju. Pa!“
Zase se mi to nepovedlo. Štval jsem sám sebe a popadl mě vztek a touha rozmlátit tu její zarámovanou fotku, co se mi už dávno válí v nejspodnější zásuvce pracovního stolu. Připadám vám zlý? Nevděčný? Jsem si toho plně vědom. Je přece tak hodná, úslužná, vždycky se drží pravidel. Jenže já to nenávidím! Ty její časové rozvrhy! Musíš už vstávat, čumáčku, abys nepřišel pozdě. Víš, že si teď nemůžeme dovolit, abys ztratil práci.. A pak ty věčné starostlivé telefonáty. Vlastně si vzpomínám, že to začalo před dobrým půlrokem, kdy jsem se dost neobratně zmínil, že šéf asi neví co s penězi a vedle postarší sekretářky si přivedl novou, mladičkou, a že to tuctově musela být tlačenka. Ale nejsou to jen ty telefonáty, vlastně je to ještě to nejmenší. Protiví se mi ten její řád! Ten její zpropadený řád! Kterým mě spoutává a ničí a dělá z mého života její život a z naší lásky popel. Proč jsem si ji vlastně bral? Ne, dost. Tohle nikam nevede. Dneska už to udělám. Musím. Vězněm ve svém vlastním životě? Děkuji, stačilo.
Ještě dost velkou chvíli mi trvalo, než jsem se začal plně soustředit na svou práci. Nebyl to pro mě typický pracovní den. Čas neutíkal a já stále cítil, jak mi hoří tváře a jak se ve mně hromadí vzdor a odpor nastřádaný za celých těch osm dlouhých let. Přece jen se mi občas podařilo na všechno ostatní zapomenout a věnovat se jen svému světu čísel.
S přicházejícím večerem už jsem si při práci připadal docela jinak. Svěže a svobodně, moje rozhodnutí změnit svůj život už mě netížilo, neznervózňovalo, připadal jsem si neskutečně silný. Když hodiny odbily pátou, uklidil jsem svůj pracovní stůl, vzal kufřík a s úsměvem, s kterým se muži vydávají do bitev, jsem seběhl schody k východu. K východu z vězení.
Šel jsem jako vždy cestou přes park a pociťoval jsem, že dnes se asi vážně usmívám nejen v duši, ale že je to prostě na mně vidět. Na tváři. Takže jsem se usmíval i na ně, na ty, co tu každý druhý týden pořádají svá setkání. On, statný, velký a kudrnatý s tím svým výrazem proroka a dav jeho ovcí, co ho poslouchá, opěvuje a miluje. Šel jsem kolem nich s kufříkem, kravatou a tím pitomým úsměvem budoucího šťastného rozvedence a měl jsem poprvé za tu dobu, co tudy chodím, chuť si sednout k těm ovcím uprostřed květin a poslouchat jeho prorocký hlas. Poprvé jsem cítil, že nemusím nikam spěchat. Že si můžu dělat, co chci. A já chtěl žít!
Nejistým krokem jsem podupával za hloučkem dlouhovlasých mladíků. Všimli si mých rozpolcených úmyslů a jeden blonďák se zvedl z jejich kruhu a zamířil ke mně.
„Pojď si sednout. Dneska je na programu Howl, budeš šílet z toho, jak je to boží! Už jsem Allena slyšel před tejdnem v jednom príma báru! A svlíkni ten trapnej ohoz, vypadáš jak kancelářská krysa!“
Nečekajíc na mou odpověď, vzal mě kolem ramen a určil mi místo v kruhu hned po své levici. A tak jsem seděl a rozhlížel se kolem sebe. Všude po trávě i po několika málo roztroušených lavičkách seděly a válely se skupinky mladých lidí. U některých nebylo poznat, zda se jedná o dívku nebo chlapce, dlouhé vlasy jim zjemňovaly obličej, takže to člověka mohlo snadno zmást. Některé dívky měly ve vlasech věnce z květin, kouřily cigarety a já z nich cítil takovou svobodomyslnost, až jsem po celých deseti letech svého abstinování dostal chuť na cigaretu. Otočil jsem se na svého blonďáka zabraného do hovoru se svým přítelem a vydechujícího zelený kouř s otázkou, jestli by pro mě neměl jednu cigaretu.
„Na, vem si, kolik chceš, a sundej si ten městskej vohoz už ksakru!“ Kývnul jsem, že rozumím, poděkoval a vzal si dvě cigarety. Svlékl jsem si sako a kravatu, aby byl můj blonďák spokojený a zapálil si cigaretu. Vdechl jsem a udělalo se mi matně před očima. To nebyly příznaky dlouholeté abstinence… A tohle nebyl čistý nikotin. Možná to vůbec nebyl nikotin. Ale tak, už jsem v tom byl. Vdechoval a vydechoval jsem a nakonec mi to ještě dělalo dobře.
Natáhl jsem nohy do trávy, usmál se na černovlásku opodál prohlížející si mě svýma podnapilýma očima a kouknul k pódiu, protože podle křiku a volání, už to právě mělo začít. Allen zvedl ruce k nebesům a přivítal své ovce, já si dal ruce za hlavu a přivítal svůj nový život. A začnu tím, že nepřijdu k večeři.
