Petr H. Batěk: Ona má křídla – vezme mě s sebou? Navždy?
Poetická kniha umělce Petra H. Baťka s názvem Ona má křídla je kouzelným výletem do krajů lásky, něhy a rozkoše. Tato sbírka básní je otevřenou zpovědí života s láskou i bez lásky. Pokud se vám dostane do rukou a začtete se do jejích stránek podbarvených podmanivými bleděmodrými ilustracemi, fascinuje vás. Čím? Svou upřímností, otevřeností a absencí ostychu, jak říci vše, co bývá obyčejně skryto v srdci na sto západů – a v tom mužském především.
Stránku po stránce míjí nás stejně rychle jako čas poezie ztrácení a nalézání, poezie vzpomínek a snů. Stále a stále padáme na kolena, abychom se s vidinou zamlženého ráje zase postavili životu čelem. Jenže ráj zmizel a zůstala jen mlha. I tato sbírka básní je plná začátků a konců, není ale ani zdaleka ódou na marnost. Autor sám nám ve své knize připomíná, že za vše krásné, byť by to mělo jednou skončit, stojí za to žít. Milovat, vzpomínat… a pak třeba zase o krok popojít, bude-li to nutné.
Sbírka Ona má křídla ukazuje lásku ve vší své čistotě a něze, lásku, která je ochotna dávat, i když se jí ničeho nedostává. A o to cennější je tato poezie přímo z duše lehce rozervaného muže. Ten si nelibuje, jak už to tak bývá, ve své pomýlené dokonalosti, ale vedle své citlivé a hodné duše dává nahlédnout i do svých stinných stránek. Nikdo není dokonalý, alespoň ne bez lásky…
Náplavka
Vím, že jsem bouře,
co rozmetá tvůj klid,
a nedělám, co se očekává
Chtěl bych vstoupit,
alespoň chvíli s tebou jít
na naší Náplavku
tažným ptákům mávat
Oni mě znají
a ví, co se ve mně děje,
a tebe také,
můj krásný ostrov Beznaděje
Patříme k sobě, spolu si štěbetají,
jak je to vzácné jen tak se proletět
jako být s tebou, až dech se z toho tají,
vím, že jsem bouře a ty celý svět!
Ústředním tématem sbírky však zdá se býti samota. Trýznivá samota, která doléhá na duši spolu s bolestivou ztrátou milované. Najednou se všechny krásné okamžiky mění v pouhopouhé vzpomínky, které jen pomalu ztrácí svůj lesk, zato dosti vytrvale ryjí do srdce. Nádherných obrazů je plná i báseň V korunách, ve které autor hledá své nejmilejší útočiště:
V korunách
Už se mi zase vzdaluješ
a mizíš v korunách stromů
a já se topím v moři vzpomínek
Chci zpátky do korun,
kam ptáci chodí domů,
schoulit se u tebe
a klidně spát
Tam mezi větvovím je nebe na dosah
a sladké slunce rdousí temný chlad
Snad zapomenu na to, jak veliký mám strach,
a zašeptám ti tiše: „Lásko, mám tě rád“
Už se mi zase vzdaluješ, mizíš pod oblaka,
a tam se někde tiše ukrýváš
A já tě marně k sobě dolů
na zem lákám,
pak v slzách rosy
usínám
Pozoruhodné je, že autorovy básně, ač právě kolikrát vypovídají o nešťastné lásce, nenesou ani sebemenší příchuť hořkosti. Nevyčítají, nehaní, jsou vděčné za to krásné, co se mohlo stát. Naopak v nich graduje pocit lásky a vděčnosti, čemuž také napomáhá autorovo oblíbené užívání refrénů. Kombinace refrénů, pravidelného rytmu, něžných rýmů, upřímnosti, srdečnosti a fantazie pak dokáže vytvořit opravdu skvostnou poezii:
Vítej v mém světě
Vítej v mém světě, lásko moje,
otevři tajnou knihu
Klíčovou dírkou do pokoje
jak Alenka v říši divů
Vítej v mém světě, moje štěstí,
nahlédni, kam jen můžeš
Šílenství stojí na předměstí
a otrhává růže
Vezmi si kolik uneseš –
radosti a něhy
Jen vyhni se místům v zákoutí
zasypaným sněhy
Vítej v mém světě, lásko moje,
ať k vesmíru jsme blíž
Vítej v mém světě, lásko moje,
ty jediná tam smíš
Básnická sbírka Petra H. Baťka častokrát opěvuje i hlavní výhodu oboustranné lásky – a totiž tu, že s ní jde všechno mnohem snáz. A tak si všichni nasazujeme růžové brýle, uháníme mílovými kroky, bouráme bariéry a nevíme, co je strach. (Abychom ho později poznali ještě ve větší míře…) Láska nám zkrátka dává křídla, se kterými se všechno rozjasní. Současně s nimi ale získáme i nejistotu v letu a odvěkou touhu chránit si svůj majetek…
Chytil jsem anděla
Chytil jsem anděla
a zavřel do klece,
budu ho celou noc hlídat
Budu ho hladit
po bílém peří,
budu ho na tváře líbat
Zpívám si radostí
nad tímto úlovkem,
že anděla vycvičím brzy
On se však roztřásl
a náhle posmutněl
křídla mu skrápějí slzy
Marná jsou slova,
ať už se nebojí,
když u mě je přece v bezpečí
Lásce a andělům,
teď už to vím,
klece a okovy nesvědčí!!!
Řada básní na jazyku chutná jak sladkobolný koktejl lásky a beznaděje a „není slov k tomu, abych řekl, co se ve mně děje…“ Tak sám autor žije v básních střídavými pocity. Píše o bouřlivých láskách, více či méně očekávaných ztrátách, o marně poztrácené energii. Píše o smrti, která možná přijde dřív než šťastný život. Přesto si je ale vědom toho, že i pro prchavé lásky stojí za to žít, protože „střípky vůně tvého těla přežijí další staletí“. A pokud nechcete, aby vám láska prchla, snažte se sami milovat tak nějak potichu…
Ona má křídla
Ona má křídla, viděl jsem je!
Tak jako bílé labutě,
když ve spánku mi nastavila záda,
viděl jsem skryté perutě
Ona má křídla, věděl jsem to!
Tu noc objevil jsem svět,
ale nesmím to dát znát,
mohla by mi totiž…
uletět
Celá tato sbírka básní je taková něžně nebeská. Svou roli v ní hrají andělé, racci, slunce a moře jako ztělesnění věčnosti a klidu. A tak zde najdete i „námořnické“ básně, ve kterých je rána na srdci dírou v podpalubí. Básně, ve kterých jsme čas od času všichni jen „malou zatoulanou plachetnicí“… A tak zde přikládám pár milých, libozvučných veršů, které zůstaly tu z básně Větru napospas:
„Psal jsem je na nebe
tak trochu do zásoby,
psal jsem do mlhy,
do tajícího sněhu
Psal jsem je do písku
i do hluboké vody
Najdeš v nich všechno,
co patří do příběhu
Najdeš v nich lásku,
cit i něhu“
Sbírka poezie Petra H. Baťka je zkrátka poutavou výpravou do tajů lásky od poupěte až po mrtvý květ. Je nesmrtelnou mozaikou dobývání, vládnutí i počítání ztrát. Je věčným strachem o lásku i o sebe sama.
Je ódou proti marnosti a s každou básní nás nutí nesložit ještě křídla…
∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼
(Petr H. Batěk; Ona má křídla. Praha: Nakladatelství David Laňka – No Limits, 2015, s. 85)
Pro další články, recenze a soutěže o knižní novinky navštivte FB stránky DigiTimes.cz.
