O duši a dívce: Mrazivé pohádky z Větrných hor v zrcadle smyslu života
Půvabná knížka Martina Vopěnky s názvem O duši a dívce je sbírkou moudrých příběhů z Větrných hor, které jsou psány pro děti i dospělé.
Na stránkách této pohádkové knihy ožívají příběhy, které mají do naivních pohádek bez větší pointy hodně daleko. Namísto typicky laděných příběhů výhradně pro děti před vámi kapitolu za kapitolou ožívají příběhy, které se docela dobře mohou podobat těm skutečným z našich životů. Protože se jedná o psaní pro děti i dospělé, vydáváme se spolu s autorem my všichni do Větrných hor, ve kterých se odehrává veškeré doposud utajené tajemství této knihy. Po cestě nás doprovází něžně mrazivé ilustrace japonské výtvarnice Iku Dekune, které dodávají všem příběhům nádech života a snu zároveň.
Kniha O duši a dívce se vůbec nebojí příběhů s drsným podtónem reality, nevyhýbá se ani smrti. Ukazuje vše v pravém světle, a právě proto se nás dokáží její příběhy tak mocně dotknout. Právě v tomto literárním i tematickém stylu je skutečná síla a smysl knihy – apeluje totiž na naše vlastní životy, na naše vlastní svědomí. Zabíhá do filosofických otázek natolik umně, že si z ní své vezmou děti i dospělí. A po přečtení v nás bude ještě hodně dlouho hořet, doutnat, znít…
Pojďme ale zpátky na začátek. Jakmile se pokocháte stříbřitě modrou obálkou navozující mrazivou atmosféru Větrných hor, otevřete knihu a s první stránkou vstoupíte do světa, ve kterém zvířata mluví lidskou řečí a zápasí s problémy podobnými těm našim. A nezačneme nějakou tou hřejivou pohádkou z poklidného světa zvířat, ale právě naopak – vydáme se přímo za soudkyní života, za samotnou Smrtí.
„Smrt ho chtěla pohladit, utěšit ho. Avšak on uskočil, ztěžka popoběhl hlubokým sněhem. Pořád ještě nevěřil, že to tak maminka nemůže nechat, že ho najde a odvede dolů.
„Zbytečně se trápíš,“ šeptla za ním sotva slyšitelně Smrt. „Ale když myslíš, jdi. Vím, že tvé srdíčko je sevřené steskem po mámě. Když se ti včera poprvé zdálo, že ses jí ztratil, neměl jsi zmatkovat. Kdybys zůstal na místě, našla by tě. Ty jsi však zamířil opačným směrem, a to pro tebe bylo osudné. Teď už půjdeš vstříc jen dalšímu utrpení. A zítra touto dobou se se mnou opět shledáš. Budeš ležet na sněhu – nechápající a něžný, jako umějí být jen děti. Budeš si o mně myslet, že jsem máma, že ses s ní konečně shledal. Nebudu ti tu domněnku brát.“
Na Smrt zde není nahlíženo jako na tu, která naprosto zbytečně a nezaslouženě zhasíná zvířecí životy. Smrt je zde vnímána jako logický důsledek mrazivé zimy nemilosrdných hor, jako důsledek vlastního selhání a přirozeného výběru. Je tou, která jen ukončuje nesnesitelné a příliš dlouhé trápení zraněných, nemocných, zbrklých a ztracených. V příběhu o Smrti je navíc pozoruhodně vylíčeno, proč Smrt míří především do Větrných hor – ona v nich nechce přesmíru škodit, ona v ně utíká před pojetím smrti ve světě lidském.
„Byla doba, kdy si mě lidé vážili. Báli se mě, ale zároveň mne uctívali. Brali mě jako vysvobození, jako nejvyšší zákon, jako cestu do království mé sestry (Věčnosti). Jenomže dnes? Snaží se mě zmocnit, získat do svých služeb. A přitom o mně vědí méně než kdy dřív. Někteří přede mnou strkají hlavu do písku, jiní se mě snaží přehlušit a ještě jiní se ze mne snaží udělat běžnou věc. Padne výstřel a jde se dál.“
V této knize, která je zdánlivě plná nevinných pohádek, se objevují i závažná filosofická a vlastně i historická témata. Jakoby se na nás z příběhů určených předně pro děti najednou dívala podobenství o Ježíšovi či o vyvoleném židovském národu. Podobným způsobem totiž může působit pohádka s názvem Klíčení, ve které přiletí bílý pták zvěstovat lepší zítřky Větrných hor. Nikdo z posluchačů jeho prorockému projevu však moc nevěří, a tak je nakonec odsouzen k smrti jako podvodník, nadutec a lhář, který si jen přisvojuje právo na status posla božího. Tento příběh plný smutku a hlodající nejistoty představuje také věčnost přírody, která nás přesahuje. Vysvětluje, jak se liší naše vnímání času od času, který opravdu protéká přírodou. Ne nadarmo se jmenuje Klíčení. A právě tohle klíčení se odehrává pomalu a postupně, zatímco my jej nemůžeme vidět ani tušit, zatímco už sami pomalu umíráme. A naše víra umírá s námi.
„Za nocí, většinou jasných, zvala hvězdná obloha do neproniknutelných dálek vesmíru. Nad vysušenou krajinou pak obvykle zavládla nehybnost. I čas jako by ustrnul ve své pouti k budoucím věkům.“
Tématem času a věčnosti se zabývá také velmi poeticky laděná pohádka s názvem Buk a modřín, která vypráví příběh o osudu dvou rozdílně povahových stromů. Kárá člověka, že si přisvojuje boží vlastnosti, přičemž dochází k narušení světa tak, jak jej stvořil právě Bůh.
„Jenom my setrváváme na místě a já neznám nic krásnějšího než takto trvat. Od země, jež sytí naše větve životodárnou mízou, se kousek po kousku přibližujeme k nebi, jež vše přesahuje. Jsme dole i nahoře, jsme smrtelní i věční; jsme – prostě jsme. Máme čas za přítele.“
Také v závěru této pohádky najdeme jakousi symboliku s umíráním člověka, které nemusí být definitivním koncem bytí.
Skutečnými perlami, poskrovnu v knize rozesetými, jsou ale velmi poetické a silné příběhy vyprávěné jedním zkušeným, ale ne vždy právě moudrým krkavcem. Právě v nich se naplno rozbíhá symbióza zvířecího a lidského života. Příběh, po kterém je pojmenovaná i celá Vopěnkova kniha, vypráví velmi poutavě o lásce, tento příběh ale začíná zlehka, vtipně a docela hravě:
„Ale táto,“ vložila se do toho dcera, „nejsme malý děti. Pověz nějakou skutečnou pohádku. Třeba o lásce. Nebo o štěstí a smutku. Ze života. Rozumíš?“
A tak táta krkavec s rozvahou a napětím v hlase začal vyprávět příběh o mladíkovi, který tak dlouho marnil život, až jej chtěl zahodit. Naštěstí ale v pravou chvíli sebere dost síly, odvahy a hlavně rozumu na to, aby svůj život změnil. V takové proměně pak přichází dar ze všech nejvzácnější – láska…
„Zastavila se asi dva metry za jeho zády. Upřeně se mu zahleděla do týla a takto zůstala snad hodinu. Ani on se nepohnul. Neviděl jsem jim do tváře, ale přísahal bych, že jeho výraz se pozvolna měnil, že se do něj vkrádala její jemnost a cit. Zřejmě si toho byla vědoma, protože k němu pojednou promluvila: „Žil jsi bezmyšlenkovitě a rychle,“ řekla konejšivým hlasem vycházejícím z hloubky její jemné bytosti. „Pořád ses za něčím hnal, pracoval jsi od rána do večera každý den, ani neděli si nectil. Shromažďoval jsi majetek a připadal sis velice úspěšný – úspěšnější než všichni. Vůbec sis v tom spěchu nestačil všimnout, že jsi ztratil přátele, a nenašel jsi cestu k nikomu, kdo by tě měl rád. Zůstal jsi opuštěný. Ale to nebyla opuštěnost, při které bys měl čas pro sebe. Naopak: nebyl jsi se sebou ani vteřinu. Když se náhodou stalo, že jsi domů přišel dřív, pustil sis naplno hudbu. Mě jsi neslyšel, nestaral ses o mě. Hrubě jsi mě zanedbal. Teď tady sedíš a marně se ptáš, k čemu to všechno bylo. Nevidíš před sebou nic, pro co by mělo smysl žít. Byl jsi příliš dlouho v jednom kole, než aby tě teď uspokojilo prostě jen být. Neumíš vnímat krásu, která tě obklopuje, zapomněl jsi přemýšlet o svých pocitech, o svých tužbách. Je ti pětatřicet let. Dosáhl jsi úspěchu i bohatství. Ale řekni: kde je ta, po které jsi toužil už jako odrůstající kluk? Kde jsou děti, kterých jsi přece chtěl mít alespoň pět? Kam se poděly tvé představy o životě plném porozumění a lásky? Já jsem se nezměnila, nemysli si. I dnes těmi představami žiji a trpím, když je nemohu naplnit. Jenomže tys na mě zapomněl, odvrhl jsi svou vlastní duši. A to se nikomu nemůže vyplatit. Proč myslíš, že se teď cítíš vyprahlý a sám?“
Také další krkavčí příběh je o lásce, tentokrát o lásce ztracené vlastní pýchou, která nedá jednomu šanci zakotvit šťastně v manželství s jinou ženou a být smířený se svou minulostí. Tahle pozoruhodná a opět velice jemně vylíčená romantická pohádka nás nutí zamyslet se nad tím, jestli vůbec existuje osudová láska a jestli ji vůbec můžeme rozeznat od té nepravé. V této pohádce se hlavní hrdina ohlíží za svou minulostí, čechrá v paměti dosud pozamykané vzpomínky, aby v závěru pochopil, že už navždy budou jeho součástí stejně jako dívka, kterou miloval ze všech nejvíce. Jako na dlani zde máme také odhalené pravé kouzlo života…
„Promarnil jsem svůj osud,“ povzdechl si, „a chtěl bych to vzít zpátky. Chtěl bych to prožít ještě jednou.“
„V neopakovatelnosti,“ řekla však ona, „je skryto tajemství života. Jeho závaznost, jeho vážnost.“
Ještě jeden z příběhů je pak o krkavci a může působit jako zrcadlo nastavené vcelku tradiční krizi, ve které se v jednu chvíli může pravidelně ocitat řada lidských soužití. Vypráví nám o zevšednění lásky, která už snad ani není tou bouřlivou a vše přesahující láskou. Vypráví nám o smutném pocitu lásky ze zvyku, která může nečekaně zesílit až ve chvíli, kdy jeden z partnerů soužití bláhově zahodí. A pak se vrací, pokud je ovšem ještě kam…
„Nerozuměla mi a nerozumí, pomyslel si po chvíli, aby se utvrdil ve svém počínání. Dokud jsme stavěli hnízdo a starali se o děti, bylo nám spolu dobře. Ale teď, když jsem začal o životě víc přemýšlet, nedokázala mě následovat. A ani už jí to nesluší jako dřív: zobák jí okoral, peří ztratilo lesk. I sil jí ubylo: po několika minutách letu nemůže popadnout dech. Když mluví, divně se zalyká.“
Krkavec již minul skalní hřebínek rozdělující údolí na dvě části a pustil se dolů. Nejprve se však přece jen ohlédl, jestli ho družka nenásleduje. Nenásledovala, což ho svým způsobem mrzelo. Ne, že by mi na tom nějak záleželo, uvažoval, ale mohla se přece pokusit zadržet mě. Zničehonic ji opustím a ona to tak nechá?“
Vzhledem k tomu, že jsme se na naše putování po Větrných horách vydali ruku v ruce se Smrtí, opusťme je pro změnu s nadějí, kterou skrývá Život. Právě ten totiž vypráví smutný příběh orla, který přišel o vše, co miloval. Jeho vyprávění je o uvědomění si smyslu života, ale je také o pudu sebezáchovy. A mnozí z nás v něm zajisté spatří jasně formulovanou výzvu k opravdovému prožití života, který je pro nás skutečným darem, i když nám Smrt krok po kroku a rok po roku bere to, co milujeme nejvíce…
„Radujte se,“ řekl, „dokud trvá tento váš den. Neboť kdo prožije dnešní den v radosti, jako by věřil v smysl všech dní budoucích, až do konce světa.“
∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼
(Martin Vopěnka. O duši a dívce. Praha: Mladá fronta, 2016, s. 144)
Pro další články, recenze a soutěže o knižní novinky navštivte FB stránky DigiTimes.cz.
