Milostné verše cimrmanologa Miloně Čepelky v hávu polozapomenutých slov
Miloň Čepelka je znám především jako cimrmanolog, herec a zpěvák. Málokdo už ale ví, že je současně také všestranným literátem s vytříbeným citem pro jazyk. A tak je dobře, že nám nakladatelství Čas v čele s redaktorem Josefem Pepsonem Snětivým přináší Čepelkovu sbírku poezie zasvěcenou rytmickým sonetům.
Básnická sbírka tohoto známého cimrmanologa, který se nám mnohdy připomíná především svým inteligentním smyslem pro humor, nese název Mandel sonetů (A jeden za odměnu). Ať se v ní místy prolíná jistá hravá civilnost s poetičností, humorného nádechu v ní najdete poskrovnu. Mandel sonetů je romanticky ověnčenou branou do doposud skryté komnaty šarmantní autorovy duše. Je působivě něžnou i divoce vášnivou mozaikou milostných veršů. Oslavuje zkrátka krásu ženy ve vší své eleganci a čistotě. Je důvěrnou poklonou tomu nejkrásnějšímu, co chodí po zemi. Důkazem, že i o erotikou roztoužených chvílích lze psát s noblesou, o čemž mimo jiné svědčí i tyto krásné verše:
Sonet o tobě a o našem milování
Neostýchám se děkovat ti, drahá,
za důvěru a za tvá objetí.
kolem nás nikdo nemá ponětí,
jaké to je, když ležíš se mnou nahá
A když tvým tělem běží prudké vlny
závratných příbojů i teskných odlivů,
když skláním se v upřímném obdivu
před růží, která neví, co jsou trny.
Za oči dokořán, za oči zavřené,
Za bílou kůži hladší sametu,
Za něhu, když se bouře přežene
a hned se znovu chystá k rozletu,
za nevýslovně slastné okamžiky
rád šeptám, volám, píšu ti své díky.
Autorova poezie je plná touhy po lásce i rozsypaných komplimentů vonících jak okvětní lístky růží. Je plná mladické energie, která se v nás znovu probouzí bez ohledu na léta ulpívající na tváři i na srdci. Verše starého jazyka mají v sobě kouzlo neskutečné jímavosti a profesionality, kterým forma tradičního sonetu dává tu správnou ucelenost a řád. Básně Miloně Čepelky jakoby byly vytepané do stromu všech minulých, současných i budoucích lásek. Jsou vzpomínkami na krásu českého jazyka a část jeho polozapomenutých, zaprášených slov. A několik Čepelkových básní je právě i o jeho lásce ke staré češtině a tradiční skladbě rýmů:
Sonet o básnění pro tebe
Rád píšu verše pěkně postaru,
ať je v nich rytmus, ať v nich jiskří rýmy,
a na klouzačce přísné paní Zimy
ukládám do nich svůj sen o jaru.
Miluji daktyl v spolku s trochejem,
ty dva mi stačí v smírné kombinaci.
A třebaže to nejednou dá práci,
požitek z výsledku si dopřejem
společně ve dvou, moje nejdražší.
Vždyť ty si také vážíš starých forem,
jež v čase zmatků udržují řád
a neúcta k nim tě až vystraší.
I z lásky k tobě pokouším se psát
na způsob Mistrů, kteří jsou mi vzorem.
O psaní poezie je i několik dalších Čepelkových básní, z nichž v jedné autor píše:
Cvičení v rýmech, to mě těší.
A mám-li k němu vhodné téma
přátelící se s námi dvěma,
nezůstanou má ústa němá.
Autor ale zdaleka nedává ve svých básních rozkvést jen lásce, pod jeho verši kvete i místo poslední. A v něm jsou si všichni rovni. Co nestihli za života, stihnou právě zde.
Sonet s vážnou prosbou
Můj hřbitov v Pohoří má v každém rohu lípu
a na těch lípách bzučí v červnu včely.
Jako by se i hroby rozezněly
a mrtví by si vyšli na besedu.
Radují se, co bude letos medu,
a kdo měl život sladší nežli jiný,
vynahradí teď marné laskominy
tomu, co ještě mlád se zabil v džípu.
Takový mír a pohoda tu vane.
Co bylo, bylo, co se stalo, stalo,
hlína to srovnala. A všude plno květů.
Přesto zde klekám k vážné prosbě, Pane:
Jednou sem jistě přijdu natrvalo,
leč dokud miluji, nech na pospas mě světu.
A tak se za pomoci galantních veršů stává Miloň Čepelka s výčtem svých povolání pro nás i samotným básníkem. Básníkem krásných starých slov, sladkých komplimentů a pocty životu i smrti v její vlídné náruči.
(Petr Pančoška. Co nutí létat ptáky. Šenov u Ostravy: Barbara, 2016, s. 73)
Zaujala Vás tato básnická sbírka? Podělte se se mnou o Vaše názory na mém Facebooku. Sledujte Literární klenoty a soutěžte o knižní novinky!
