Také letos se v horkem rozpálené zahradě Měšťanské besedy odehrál jazzový koncert Petra Beneše a jeho kapely Jeepers Creepers. Směs jazzu a swingu střídala tradiční kabát s moderním a nad pódiem i stolky hostů se proháněl čerstvý vítr. Déšť nepřišel, ale ve sklenicích cinkal led. A v srdcích nejvnímavějších i rytmus starých časů.
Začalo se zostra a vesele. Píseň Life is a cabaret, kterou mnozí z nás znají v podání Lisy Minelli, vtrhla do zahrady jak čerstvá míza a sekundovala jí i druhá píseň, tentokrát lehce erotická, C´est si bon. Ale protože všechno netrvá věčně, zhoupli jsme se do ležérnějšího rytmu vysoce podmanivé skladby Raye Charlese s názvem Georgia on my mind, která se stala hymnou stejnojmenného státu. Následovala píseň Putinn´ on the Ritz původně od Elly Fitzgerald a poté poslední Armstrongova píseň We have all the time in the world vypovídající o tom, jak plně máme náš čas na světě využít… S následující skladbou, po které je i pojmenována celá kapela, jsme zas získali elán a potráceli melancholii. Louis Armstrong si zkrátka uměl pohrát s lidskými pocity… A s touto písní, s písní Jeepers Creepers, se s námi Petr Beneš na chvíli rozloučil a přenechal pódium i správně naladěné hlediště dámské vokální skupině Přelet M. S. S tou se po zahradě Měšťanské besedy rozběhly mj. tóny jedné z melodií autorů Suchého a Šlitra, ale také například tóny Armstrongovy klasické melodie That lucky old sun zpívané v češtině, kterou záhy a s Petrem Benešem opět na pódiu vystřídala verze anglická, s Přeletem v zádech. Elán, jazz a swing pak směle ovládly celý parket a v rychlém a procítěném sledu následovaly písně I still get jealous, lehce kubánská High society či tradičně známá píseň Meckie Messer.
Stěžejním hostem kapely Jeepers Creepers byl mladý a nadaný zpěvák Ondřej Ruml. Byl překvapením pro starší a k modernitě lehce nedůvěřivé posluchače, a tak bylo zajímavé sledovat, jak jej pomalu přijímají do svého vytříbeného vkusu… Přišel s ladičkou, nahrávacím zařízením (looper) a úsměvem na rtech. Nepotřeboval nic víc, kapelu obsáhl touto skromnou technikou i svým velkým muzikálním talentem.
Stačila nepatrná chvíle a publikum bylo jeho. První klasickou skladbou Hit the road Jack nasadil laťku hodně vysoko. Svou svěží a čistou interpretací. A po takovém úvodu zakončeném spokojeným potleskem už se mohl s klidem vydat po cestách odvážnějších experimentů. A tak oprášil noty své vlastní písně Afrika, která svou svěžestí a exotikou přenesla posluchače z doposud tradičního jazzu a swingu někam na pomezí jiných světů a hudebních žánrů. Poté už následovala vtipná píseň s názvem V lázních, aby předešla opravdu skvělému uměleckému počinu, a to Stingově skladbě English man in New York. Ztvárněnou sebevědomě, zvučně a jak jinak než originálně. Publikum oslněné tak skvělým hlasem a muzikálním cítěním v přece jen poněkud střízlivě vypadajícím mladém zpěvákovi se pak mohlo pobavit a ze srdce zasmát při další písni Skákal pes přes oves – tentokrát ovšem zpívané pozpátku. Bylo opravdu zábavné sledovat, jak se z klasické dětské písničky stává jakási (zpěvákovy slovy) „ugrofinská lidová“, podbarvená i hlasy dvou rozhádaných maďarských zpěvaček… S Ondřejem Rumlem se zkrátka publikum nenudilo – a snad to bylo také proto, že nemusel svůj talent nahrazovat zábavou. Že je zkrátka hrdým vlastníkem obojího. Po této zábavné expedici jsme se vydali zpátky do Afriky, a to s písní In the jungle doprovázenou opravdu živou paletou pralesních zvuků.
A nakonec? Nakonec nás Ondřej Ruml spolu s Petrem Benešem zase vrátili do těch starých krásných časů, když se do tolika vjemy zahlcených srdcí poslouchačů dostaly i tóny písně uklidňující a známé skladby What a wonderful world…
Místo deště pršel jazz. A nejen to. Pršely i peníze na podporu dětí v Dětském domově v Trnové. A z darů příchozích se vybralo krásných 16 065 korun. Píseň, která zahradou Měšťanské besedy zazněla jako poslední, tedy přece jen nepatří do dávno zašlých starých časů… A lidská dobrota naštěstí není jen údělem nostalgie.
Foto: mestanskabeseda.cz, csmusic.cz
